Článek
Je pochmurný podzimní den, který se pomalu a příliš brzy chýlí ke konci. Sedím u okna a pozoruju, jak se svět ukládá ke spánku. Miluju tyhle chvíle. Miluju podzim.
Konečně nastal čas podívat se do sebe. Být zticha. Přemýšlet.
Každý podzim v mém životě byl něčím, co jsem musela naplno prožít. Jako by těch několik týdnů v roce patřilo jen mně. Moje duše se mohla uzdravit. Moje stíny mohly být zahnány. Snažila jsem se ze všech sil, aby byl každý podzim dokonalý. Léčivý.
A přesto jsem obvykle vstupovala do zimy s hořkou pachutí v ústech a s nadějí, že Vánoce to všechno nějak napraví.
Takových zklamání už jsem zažila mnoho. Jsem na ně zvyklá. Věděla jsem, jak se s nimi vypořádat. Jak je prodýchat.
Znala jsem ten pocit. Náhlý, bolestivý stesk po mamince. Jako bych byla zase dítě. Jako bych najednou potřebovala, aby mě někdo ochránil.
Byly to vzpomínky na pocity, které jsem možná kdysi měla. Anebo možná nikdy. Krásné a bolestivé zároveň. Pamatovala jsem si jejich vůni. Ale zmizely téměř ve chvíli, kdy jsem se nadechla.
Úzkost mě zasáhne do hrudi a postupuje až dolů ke kostrči. Znám ten pocit. Možná je to čistý strach. O lidi. O sebe. O všechno. Ten náhlý pocit: Panebože. Co budeme dělat? Jako by naděje nadobro zmizela.
Jsou to jen krátké okamžiky. Ale to, co po sobě zanechají, může přetrvat velmi dlouho. Proto jsem se s nimi musela vypořádat hned. Skenovala jsem své tělo, našla místo, kde se úzkost usadila a prodýchala ji.
Přesto každý podzim zanechal na mé duši další malou jizvu.
Možná právě proto jsem od podzimu pokaždé něco očekávala. Něco malého, co by tentokrát dopadlo jinak. Něco, kvůli čemu bych do zimy nevstupovala zase s pocitem, že další rok skončil stejně jako ten předchozí.
Od života jsem nemohla očekávat mnoho. Nemohla jsem očekávat ani to základní.
Chtěla jsem procházku.
Jen se procházet listím a dýchat podzimní vzduch.
Večer, když zapadalo slunce, jsem si vzpomněla na přání, které jsem v sobě nosila celé roky: podzimní procházku s někým, kdo by se mnou skutečně chtěl strávit trochu svého času.
S někým, kdo se líbil mně.
S někým, komu bych jsem se líbila já.
Nebyla to velká věc. Právě naopak. Bylo to něco tak obyčejného, že mě někdy až zaráželo, jak velkou váhu to pro mě má.
Nechtěla jsem cestu kolem světa. Nepotřebovala jsem velké gesto. Chtěla jsem jen chvíli jít vedle někoho a vědět, že tam není z povinnosti. Že nemusím nikoho přesvědčovat, aby se mnou zůstal ještě deset minut. Že tentokrát chce být právě tam.
Tisíckrát jsem si představovala, jak budou vypadat jeho ramena. Co bude mít na sobě. Představovala jsem si, jaké by to bylo jít vedle někoho, kdo chce jít vedle mě.
Procházet se listím.
Dýchat čerstvý vzduch.
Možná jsem si proto tu procházku pamatovala, přestože se nikdy nestala. V mé hlavě existovala tak dlouho, až získala vlastní realitu, v jiné časové dimenzi. S vlastním listopadem a vlastním slunečním světlem.
Málem jsem ji měla.
Dvakrát.
Stačilo tak málo, aby se můj celoživotní sen splnil. Ale obě příležitosti se rozpadly kvůli chabým výmluvám a vyhýbání.
Oba vycouvali.
A tak jsem dál snila o své procházce. I kdyby jen v létě, nebo v zimě, nebo na jaře.
Čas pomalu, ale jistě dochází. Šance se zmenšují. Zřejmě nastane čas, kdy se budu muset smířit s dalším přáním, které se nikdy nestane skutečností.
Letos jsem na konci svých sil. Přestože vím že jsem zažila mnohem krutější podzimy. Je čas ohlédnout se přes rameno, spočítat prohry a zklamání. Přijmout je a jít dál.
Proč tedy podzim pořád miluji?
Vím jen, že podzim mi dává důvod stáhnout se ze světa a přemýšlet. I když to bolí. Je to moje jediná upřímná rozmluva se sebou samou. Ta, ke které po zbytek roku nedokážu najít odvahu.
Snažím se smířit sama se sebou. A s Bohem.
Snažím se najít řešení, i když vím, že žádné není.
Snažím se smířit se životem.
Snažím se pustit vztek.
A tak chodím na procházky sama. Pokaždé mě to rozesmutní. Jizvy znovu ožijí.
Ale zůstat s nimi doma by bylo horší.
Podzim je tady.
A je čas se smířit.
