Článek
Konečně říjen. Můj čas, moje trpělivé celoroční čekání se naplnilo. Je krásný slunečný den a já sním o dokonalém léčivém podzimu. Tento podzim bude jistě jiný než tamty předtím. Bude lepší. Tentokrát to vyjde a všechno se samo vyřeší. Rány loňského podzimu jsou odloženy ve skříni, kterou letos určitě otevírat nebudu.
Kdyby každý z dvanácti měsíců měl symbolizovat milence, mým jednoznačným kandidátem by byl určitě říjen. Kdo by chtěl randit s lednem? Je chladný, strohý a trochu nepřístupný. Moc nemluví. Staré už pohřbil pod sněhem a nemá potřebu se v tom hrabat. Přesto ale uvízl mezi starým a novým a nic moc s tím nenadělá.
Duben je hajzl. V deset ráno tě přesvědčí, že tě miluje, ve tři zmizí a druhý den se vrátí, jako by se vůbec nic nestalo. Zahřeje tě na slunci a za deset minut na tebe pustí studenou sprchu. Je náladový a neví, co na sebe.
Červen, dobrý kandidát, voní po trávě a chutná po jahodách. Je štědrý, všude rozhazuje květiny a světlo. Jenže červen si myslí, že léto bude trvat věčně. Když mu řekneš, že jednou přijde podzim, zasměje se, nalije mi víno a řekne „Ale prosím tě, vždyť jsme ještě nezačali“.
Říjen je jiný, pokaždé mu propadnu, je klidnější a uzemněnější. Už má dost venkovních aktivit a dalekých cest. Uvažuje, zdali už není správný čas se usadit a dělat vážné věci. Jedna jeho část touží po klidných večerech a upřímných rozhovorech. Ta druhá část má ale strach, že jeho léto už nikdy nepřijde.
Láká mě svými vůněmi a barvami, zahřívá mě svým sluncem a já jako každý rok se ochotně halím do jeho příslibů a vzdušných zámků. Sním si o rande, flirtu a vášnivé erotice. Toužím a doufám.
Říjen - prchlivý milenec
Říjen je ale prchlivý milenec a příliš ohebný ve svých názorech. A já se opět uzamykám před světem ve své bolesti a mé sebelítosti. Trávím se svými myšlenkami a doufám, že si toho někdo všimne. A stejně jako každý rok i letos v tento čas otevírám skříň skrytých ran a jizev, vymetám stíny a léčím duši.
A s obavami vzhlížím za horizont.
Listopad už čeká.
Stejně jako on shazuje své listí a barvy blednou, tak i já odhaluju svou duši a její odstíny. Je to setkání dvou umírajících entit. Říkejme tomu rande.
Listopad je jiná liga, ne lepší, prostě jiná. Nemá potřebu mě ohromovat, je unavený, chce si odložit a jít spát. Ale předtím, všechno staré musí zemřít. Je to proces nepopsatelný, je to vzdávání se bez boje. Kapitulace, aniž by někde číhal nepřítel. Je to svlékání.
Stojí vzpřímeně, i když mu to dává zabrat. Tělo už není tak ohebné jako kdysi.
Vůbec mi nevěnuje pozornost, je mu jedno, zda se dívám. Není to exhibionista. Oči má zapadlé, jako by už zažil všechno trápení na světě.
Odloží si svůj klobouk a kabát. Svléká své svršky. Košili. Kalhoty. Je vyhublý na kost, jeho kůže je tenká, tělo svraštělé, pohled nepřítomný.
Je odhalený a je mu to jedno. Má důležitější věci na práci, musí jít spát.
Je mi ho líto.
Stojím před ním. Stud a hanba mě svírá. Chvěju se, ale nemám na vybranou. On na mě beztak není zvědavý, říkám si. Odhaluju se v hanbě. Stojím před ním a neodvážím se mu podívat do očí.
Připadám si jako v panoptiku absurdních událostí.
Popadla mě zvláštní směs úlevy.
Oba jsme věděli, že tohle podivné setkání, nikdy nemůže skončit láskou.
Já si odešla do dalších měsíců se zvláštním pocitem a uraženým egem. On si mohl konečně odpočinout.
Listopad ctí zemřelé a tímto rituálem jsem je společně s ním uctila i já.
A takové bylo naše rande.
