Článek
Jsem přesvědčená o tom, že všechno podstatné už se v lidských časech stalo a bylo řečeno. Všechny události, činy a myšlenky odvál čas a pokryl je vrstvou prachu. Postupně se vsakují do půdy a odpařují do vzduchu, který nasajeme zpět do naší hlavy.
Jako bychom stále znovu recyklovali něco, co tu bylo dávno před námi. A přesto je nutné si to neustále připomínat.
Jen si to představte. Uvízli jsme ve smyčce nekonečných a neměnných událostí. Jako bychom hráli hru, jejíž pravidla absorbovala každá buňka našeho těla, ale nedokážeme si na ně vzpomenout a využít je ve svůj prospěch.
Možná je to tak předurčené. Neustále zapomínat a znovu se rozpomínat na něco, co jsme už dávno věděli.
Stejné strachy a stejné ambice. Stejná klec a stejná touha dostat se z ní ven. A tak se znovu vydáváme na cestu s pocitem, že tentokrát míříme někam jinam.
Každá cesta ale vede do Říma.
Jdu si svým tempem zaprášenou cestou. Částečky prachu se mi usazují na víčkách a rtech, škrábou mě v krku. Slunce na mě pálí jako úsměvy lidí, kteří mě blahosklonně navigují do představ o jejich dokonalém Římě.
Jdu cestou svých předků se stejnými částečkami prachu v ústech, jako měli i oni, když kráčeli do svého Říma. Moje cesta je klidná a bezpečná, ale osamělá a hrozivě demotivující.
Možná to není místo ani cíl. Možná je to stav, do kterého nás dovedou všechny cesty, které jsme si vybrali, i ty, na které jsme byli vysláni bez vlastního rozhodnutí. Neseme si tam svůj prach, vzpomínky, strachy a něco z těch, kteří po stejné zemi kráčeli před námi.
Každý Řím proto vypadá jinak. A žádný nemusí být konečný.
Můj Řím také není ideální.
Je to nepříjemné místo a nikdo tam není. Jen já, můj stav totálního vyčerpání a prach.
Můj Řím nemá pevné základy. Je postavený z písku, vzdušných zámků a iluzí. Uličky jsou úzké a klikaté. Není v nich prostor ani čerstvý vzduch. Stropy jsou nízké a někdy mám strach, že mi spadnou na hlavu. Nejsou tam okna a cvrlikání ptáků tam nadobro ustalo.
Jsem ze svého Říma vyčerpaná. Neustále se z něj vydávám na další cesty a možná se celou dobu jen motám v kruhu.
Skoro nic jsem nezažila.
A přesto mám pocit, že už všechno znám.
Jako bych byla stará jako Měsíc. Jako bych unaveně hleděla na planetu Zemi, jak se točí a točí a nikdy se nezastaví.
Jsem unavená jako vyhaslá hvězda a stará jako Měsíc.
Vlastně ani nevím, co bych od svého Říma chtěla. Nebo jak by měl vypadat.
Sním si o něm potichu v noci. O maličkých ručičkách na mé tváři. Bezbrannost a nevinnost. Bezpodmínečná láska.
Můj malý drobeček spinká. Je spokojený a v bezpečí. Je milovaný nekonečně a moje srdce pro něj bije. Každý jeho maličký pokrok mě naplňuje pýchou.
Každá maličká změna mě naplňuje nadějí, že se jednou cyklus uzavře. Že se Pánbůh nad námi slituje a sepíše novou smlouvu s lidským druhem. Tentokrát bez Mojžíše a Ježíše.
Takový Řím bych chtěla.
Možná právě proto se pořád vydáváme na cestu. Ne proto, abychom znovu našli to, co už známe, ale protože někde mezi vším tím opakováním stále hledáme něco, co jsme ještě nikdy nezažili.
Chci, aby se ten prach konečně usadil.
A aby z něj vyklíčilo něco, co tu pro mě ještě nikdy nebylo.
Něco, na co si nemůžu vzpomenout, protože se to ještě nestalo.
