Moje dějství na konci nebe

Jsem v pekle.

Srdce mi divoce buší, ruce se třesou. Snad si ani neuvědomuju, kde mám ruce a kde srdce. Jen vím, že o sobě dávají vědět. Vlasy mám ulepené, snad od potu, možná od krve, nebo jsou jen promočené vodou. Nedokážu určit, co se s nimi stalo, a teď je to nepodstatné. Všechny moje buňky se soustřeďují na přežití.

Snažím se uvést své smyslové schopnosti a reflexy do běžného stavu. Kromě přežití se pokouším také racionálně zmapovat prostor kolem sebe. Mám strach a myslím si, že to nepřežiju.

Nejdřív se pokusím uvést do provozu ruce. Jsou křečovitě sevřené. Všechna moje síla se soustředila do tohoto sevření. Bolí to, ale uvědomuju si to až teď. Pomalu uvolňuju pěsti a zároveň pouštím trsy vlasů ze svých dlaní.

Co jsem si to proboha udělala?

Ptám se, ale odpověď zatím nechci znát.

Asi je mi zima. Nebo vedro. Třesu se, ale nevím, jestli strachy, nebo zimou. Teď je to jedno.

Moje nohy jako by zarostly do prostoru pode mnou. Podívám se na ně a snažím se je rozpohybovat. Mozek mi nefunguje správně. Vysílá zmatené příkazy a nohy se odmítají hnout. Myšlenky se třesou strachy, jsou roztěkané a někam utekly.

Zavřu oči. Snad je mám ještě někde na hlavě.

I přes zavřená víčka si podvědomě vybavuju prostor kolem sebe. Jsem vděčná za tenhle malý únik.

Dýchej.

Nádech. Výdech.

Dýchej.

Kdybych uměla počítat aspoň do pěti. Ale teď to neumím. Umím jen dýchat, a tak to dělám. A jsem za to vděčná.

Už je čas otevřít oči, říkám si. Mám strach, ale otevřu je a přinutím nohy, aby se pohnuly. Jednu nohu vložím do prostoru před sebou a druhou položím vedle ní.

Bolí to.

Možná se moje nohy nehýbaly už roky. Co já vím. Bolest je ostrá a propaluje mě až do pánve. Ale chodím. A to je teď to nejdůležitější.

Prostor kolem mě je beztvarý a bezbarvý. Nechci vědět, po čem se moje nohy pohybují. Důležité je, že jdu.

Teď ještě moje myšlenky.

Snažím se je seskupit do jedné rozumné úvahy. Rozletěly se jako malí vyděšení ptáčci a já je volám zpátky. Protože moje oči jsou na hlavě, hlava na krku a nohy se hýbou. Výborná příležitost pro restart celého ústrojí.

Ptáčci se slétávají pomalu a potichu. Dýchání je vtahuje zpátky do mé hlavy. Mozek se postupně přepíná z nouzového režimu do této reality.

Nehrozí mi bezprostřední nebezpečí, říkám si. Jsem tu sama a nikdo tu není. A to je dobré.

Posouvám tedy nohy vpřed a mapuju okolí. Je tu ticho, ze kterého jde strach. Neživé a tíživé prostředí. Můj strach se pomalu přeskupuje do jiné podoby. Už se nebojím jen o život. Začínám se bát nekonečného bloumání tímhle beztvarým prostorem.

Vlastně to tu vypadá jako v nebi. Akorát tu ptáčci nezpívají, andělé netroubějí, nebe není modré a nejsou tu obláčky jako načechrané peřiny.

Všude kolem je rozplizlá mlha, která se na některých místech přeskupuje do dramatických výjevů připomínajících slavná umělecká díla z mého světa.

Bolí mě u srdce. Stesk po mém světě a lidech v něm je nepopsatelný. Stýská se mi po slunci, trávě a mé mamince. Po všech těch darech, které jsem měla a teď už nemám.

Náhle se prostorem rozlehne zvuk. Vrzání dveří. Zřejmě je nikdo dlouho nepromazal, a tak vržou při každém otevření i zavření.

Myšlenky se mi srazí do jednoho obrovského alarmu a srdce se mi zastaví.

Otočím se za zvukem. Moje strnulé tělo se trochu napřímí do lidštější podoby.

Je tam budova.

Malá, sterilní budova s fádními okny. Mně ale připadá, jako by se mi zjevil sám Pán Bůh na výsostech.

Proboha, co moje vlasy? Mám je od krve, nebo jsou jen mokré?

Moje tělo se natočí k budově, jako by to byl středobod vesmíru. A přitom je to pouhá jednopodlažní, oprýskaná budova s vrzajícími dveřmi.

Nohy se samovolně posouvají vpřed. Probouzí se naděje. Snad bych šla rychleji, kdybych měla sílu a kdyby mě chůze tolik nebolela.

S vypětím sil vztáhnu ruce a otevřu dveře.

Je to stará kancelář.

Jsem v šoku, jestli to vůbec ještě jde. Ale asi ano. Jsem v šoku.

Hned za dveřmi jsou naskládané staré židle. Trochu moc židlí do tak malého prostoru, říkám si. Zvědavě a s hlubokou nadějí pátrám po dalších známkách života.

Musí tady být lidi, říkám si.

Ale žádné nevidím. A je tu ticho.

Možná jsem čekala kafe na stole a jízdenku na autobus zpátky domů. Jenže je tu pouze stůl a lejstra. Nechci se teď hrabat v papírech. Možná později.

Pátrám dál. Moje tělo se pomalu uvolňuje a přizpůsobuje známému lidskému prostředí. Mozek se přepíná do režimu bezpečí a naděje. Možná je to unáhlené, ale já tu naději potřebuju.

Na koberci leží drobky sušenek.

Jídlo.

Musí tady být lidi. Jídlo přece nemůže být staré.

Až teď si uvědomuju, že se tu svítí. Ostré světlo zářivek mi připadá, jako by mi sám Pán Bůh svítil na cestu.

Moje rozbolavělé tělo se rychle adaptuje na známé prostředí. Probouzí se k činnosti. Bolest ustupuje a tělo je najednou akční.

Hledám další dveře. Chci vidět všechno.

Dostávám se na chodbu, po jejíchž obou stranách jsou nástěnky s informacemi a statistikami. Jdu dál a nervózně prozkoumávám další místnosti. Všude je to prakticky stejné. Známky lidské přítomnosti, elektřina, lejstra a nástěnky.

Jsou tu i počítače. Některé leží na parapetech, jiné snad někde na zemi. Všechny jsou staré, z devadesátých let, ale fungují. Snažím se je zprovoznit, jenže neznám heslo. Zkouším všechno možné, ale marně.

Telefon! Hledám, ale žádný nenacházím.

Mám pocit, že jsem v té budově strávila snad celý svůj život, a přesto jsem nic nenašla.

Žádnou hřejivou náruč ani bezpečí. Žádnou pomoc ani útěchu.

Měla bych si na chvíli sednout, říkám si.

Míst k sezení je tu dost. Dokonce i sedačky. Jen mám pocit, že si na ně nesmím sednout. Že se něco zlého stane.

Vzpomenu si na židle před vstupními dveřmi. Jdu je najít a cestou posbírám lejstra s údaji, které si možná jednou přečtu.

Teď si ale potřebuju sednout.

Vezmu si židli a konečně po celé věčnosti usednu.

Sedím v tichu. Kolem mě je tma.

Něco přede mnou se hýbe. Slyším šustění a odkašlávání, ale nemám odvahu zjišťovat, co se kolem mě děje.

Přede mnou je jeviště.

Opona se otevírá.

Ozývá se aplaus, který slyší až v nebesích.

V ruce držím lejstra a moje dějství právě začíná.

Zase jsem zpátky na prknech, která znamenají svět.

Svou roli už znám. Vystoupím na jeviště, abych sehrála svou úlohu, kterou jsem si nikdy nevybrala.

Andělé mi tleskají a Pán Bůh se na mě dívá.

Jejich přítomnost mě hřeje a živí.

Nic se tomu nevyrovná.

Zkontroluju své vlasy, chci vypadat dobře pro tuto úlohu.

A znovu rozehrávám svůj part. Jak nejlépe dokážu.