Článek
Sedí naproti mně a poměřuje si mě nevlídným pohledem. Do očí se mi ale nepodívá. Dívá se na mě spatra. Soudí mě. Asi je to exekutor a vezme mi televizi.
Jenže tenhle nesympatický dědek mě vidí až do morku kostí. Zná mě lépe, než znám já sama sebe.
Možná jsme se napříč věky potkali už mnohokrát.
Svou nekompromisností mě trápí dlouho. Nutí mě k zodpovědnosti a pevnému charakteru. Jako by mi svým nepříjemným hlasem neustále připomínal:
Bez dřiny není sklizně.
A já celý život obdělávala půdu a ruce mám pořád prázdné.
Asi mu pořád dlužím hodně. Jenže platím už dlouho a jeho číslům nerozumím.
Prošla jsem si mnoha ezoterickými, filozofickými i metafyzickými poučkami o síle myšlenky. Snažila jsem se víc usmívat, afirmovat, meditovat a manifestovat.
Snažila jsem se být dobrá.
Starám se o sebe a o své zdraví. Jsem mentálně čilá a zvídavá.
Můj vnitřní kritik mě občas sžírá, ale dokážu ho ztišit, když chci.
Jsem poměrně hezká ženská.
S čistým svědomím můžu říct, že jsem nikdy nikomu vědomě neublížila. A jestli ano, nikdo mě s tím dosud nekonfrontoval.
Přesto se mi duše někde cestou zmrzačila.
Už dlouho pořádně necítím. Vypnula jsem své tělo, aby mě samota tolik nebolela. Byla jsem ještě hodně mladá, když jsem přestala plakat. Musela jsem k sobě být tvrdá, protože jinak bych se zbláznila.
Můj život se omezil na každodenní úkony. Dělala jsem věci, protože jsem musela, ne protože jsem chtěla.
Občas na obloze vysvitlo slunce, ale rychle zase zalezlo. Mé srdce mezitím pomalu zkamenělo.
Bedlivě jsem pozorovala život, a tak jsem se naučila rozpoznat, kdy je vhodné projevit účast. Někdy mi přeběhl mráz po zádech. Často jsem si potřebovala vyplakat duši, ale nešlo to.
Vytratila se i moje sexualita, ačkoliv nikdy nebyla plně projevená.
A tak si říkám: Proč tu vlastně jsem?
Pozoruju. Vyhodnocuju. Analyzuju život, místo abych ho žila.
Vesmíre, viním Tě.
Dosud jsem se nezbláznila. Beru to jako výhru, i když mě nebaví pořád vyhrávat.
Moje první láska se jmenovala Pavel. Byl to problémový kluk se zelenýma očima. Život s ním mrskal ze strany na stranu. A jeho vlastní vztek také. Bála jsem se ho.
Tenkrát byl krásnej.
Nikdy jsme spolu nemluvili a nikdy jsme se neviděli zblízka. Věděl ale, že se mi líbí.
Nikdy jsme se ani nepozdravili.
Přesto jsem každé naše letmé setkání počítala jako velkolepou událost. Nevídali jsme se často. Možná jen párkrát do roka.
On mezitím dospíval. Život mu proudil v normálním lidském čase. Zatímco já stála na místě a opatrovala naše bezvýznamná setkání, on se pohyboval běžným tempem po své životní lince.
Milovala jsem ho čtyři roky.
Můj čas není normální. Je šnečí. Dokážu ustrnout na jednom místě na nezdravě dlouhou dobu.
Od té doby se mi city postupně vytrácely. Ještě teď je mi líto té malé utrápené holky.
Kdyby tenkrát tušila, že se to nikdy nezmění, zbláznila by se.
A jiné už to nikdy nebylo. Bylo to vždycky stejné. Tiché a bezvýznamné.
Časem jsem pochopila, že moje životní trasa je vyznačená stopkami po celé její délce.
Možná i hlemýžď zažil víc zvratů a dramat než já.
Život se děje okolo mě, ne mně.
Celoživotní samota mi zbystřila smysly a vnímání. Lidé se samoty bojí. Berou ji jako výzvu, kterou je nutné zvládnout a překonat.
Pro mě je samota druhou kůží.
Nechci se tím chlubit. Nechci se za to ani stydět. Zároveň se odmítám smířit s představou, že je to můj celoživotní a konečný stav.
A tak se Tě ptám, vesmíre.
Jen ještě nevím jak.
Otázku mám na jazyku, ale nedokážu ji zformulovat. Jen tady bezradně stojím s nevyřčenou otázkou v ústech a s bolestí na srdci.
A viním Tě.
Začalo to synchronicitami. Měla jsem pocit, že mi vesmír klepe na rameno a snaží se mi něco říct. Čísla, data, úplňky.
Možná si teď říkáš: Chudák ženská, ze samého zoufalství se dočista zbláznila.
Já ale věřím ve vesmír a v matematiku. Věřím v jeho nekompromisnost a bezohlednost.
Někdy k němu nesměle promlouvám. Někdy, když se psychika zhroutí, ho proklínám…
A někdy, když se mám hodně ráda, chci kompenzaci.
Sedím naproti němu ve vychladlé místnosti u skromného stolu. Možná vypadá jako Ebenezer Scrooge z Vánoční koledy. Na hlavě má šlafmyci se střapcem a dlouhý nos.
Nemluví slovy. Mluví čísly.
Občas netrpělivě poklepe prstem na minusovou kolonku. Chápu, že mu stále něco dlužím. Jen nevím co a nevím proč.
Nespokojeně si brblá pod nosem.
Mám strach a je mi zima.
Nezapálí v krbu ani mi nenabídne teplý čaj.
Skrblí a všechno mu dlouho trvá.
Já už ale chci mít konečně Vánoce.
Ale sedím tady s nesmělou a nevyslovenou otázkou v ústech.
Bojím se Tě, vesmíre, a skláním se před Tvou velkolepostí.
Přesto Tě viním. Sebe ne. Tebe.
