Článek
Vždycky jsem si říkala, že historky o zlých tchyních jsou přehnané. Ale to bylo předtím, než jsem se stala matkou. Teď? Teď bych mohla napsat knihu.
Všechno to začalo, když se narodil náš Oliver. Krásné jméno, že? Vybrali jsme ho s manželem po dlouhém zvažování. Líbilo se nám, jak zní, a navíc má krásný význam - olivová ratolest, symbol míru. Kdo by tušil, že právě toto jméno rozpoutá válku.
Moje tchyně, paní Marie, byla zpočátku nadšená. Pořád dokola opakovala, jak je Oliver roztomilý, jak je to celý tatínek, a jak se těší, až ho bude hlídat. Jenže pak přišel ten den, kdy jsme jí Olivera poprvé svěřili na hlídání.
Vrátila jsem se domů plná očekávání, jak mi řekne, jak byl Oliver hodný. Místo toho jsem slyšela: „Ten náš Radimek je ale šikovný!“ Radimek? Jaký Radimek? Myslela jsem, že se přeslechla. Ale ne. Ona mu fakt říkala Radim.
„Maminko,“ říkám jí, „on se jmenuje Oliver.“ A ona na to: „Já vím, zlatíčko, ale Radim se mi líbí víc. Je to české jméno, víš? Oliver, to zní tak cize.“
V tu chvíli jsem nevěděla, jestli se mám smát nebo brečet. Myslela jsem, že je to jen jednorázový vtip. Ale mýlila jsem se. Od té doby, pokaždé když měla Olivera na hlídání, mu říkala Radim. A co hůř, snažila se to jméno vnutit i nám.
„Podívej, jak Radimovi sluší ta modrá košilka!“ nebo „Radimek už umí říct bába!“ Pokaždé, když to jméno vyslovila, cítila jsem, jak ve mně bublá vztek. Vždyť je to náš syn, my jsme mu dali jméno, tak proč ho nemůže respektovat?
Manžel se snažil být diplomat. „Mami, víš, že se jmenuje Oliver. Prosím, říkej mu tak.“ Ale ona jen mávla rukou. „Ále, vždyť je to jedno. Radim nebo Oliver, hlavně že je zdravý.“
Jenže ono to jedno nebylo. Začala jsem si všímat, že Oliver je zmatený. Když byl u babičky, reagoval na Radim, ale doma ne. Jednou se mě dokonce zeptal: „Mami, proč mi babička říká jinak?“
To byla poslední kapka. Rozhodla jsem se, že s tchyní budu muset mít vážný rozhovor. Ale jak jí to říct, aby se neurazila? Vždyť nám tolik pomáhá s hlídáním. Co když se naštve a přestane k nám chodit?
Kamarádka Petra mi radila, ať jsem tvrdá. „Řekni jí, že jestli nepřestane, tak k vám nesmí.“ Ale to mi přišlo moc drastické. Jiná kamarádka zase navrhovala, ať to nechám být. „Však on z toho vyroste,“ říkala. Jenže já jsem věděla, že to nemůžu nechat jen tak.
Nakonec jsem se rozhodla pro přímou, ale laskavou konfrontaci. Pozvala jsem tchyni na kávu, když byl Oliver ve školce. Snažila jsem se jí vysvětlit, jak moc nám vadí, že Oliverovi říká jinak. Že to mate jeho i nás. Že chápeme, že má ráda české jméno, ale že Oliver je jméno, které jsme vybrali my, jeho rodiče.
Tchyně se tvářila překvapeně. „Ale já jsem si myslela, že vám to nevadí. Vždyť je to jen přezdívka.“ Musela jsem se hodně ovládat, abych nevybuchla. Přezdívka? Vždyť mu říká úplně jiným jménem!
Snažila jsem se zůstat klidná. Vysvětlila jsem jí, že Oliver začíná být zmatený. Že nechceme, aby měl pocit, že má dvě identity - jednu u babičky a druhou doma. Prosila jsem ji, aby respektovala naše rozhodnutí jako rodiče.
Tchyně chvíli mlčela. Pak řekla něco, co mě překvapilo: „Víš, když se narodil Petr (můj manžel), taky jsem chtěla, aby se jmenoval Radim. Ale tchyně mi to rozmluvila. Vždycky jsem toho litovala.“
Najednou mi to došlo. Ona se snažila přes Olivera naplnit své staré přání. Bylo mi jí skoro líto. Skoro.
„Maminko,“ řekla jsem jemně, „chápu, že jste chtěla Radima. Ale Oliver není Petr. Je to náš syn a my jsme mu dali jméno, které milujeme. Prosím, respektujte to.“
Tchyně chvíli mlčela, pak pomalu přikývla. „Máš pravdu. Já… já se omlouvám. Už mu tak říkat nebudu.“
Byla jsem v šoku. Nečekala jsem, že to půjde tak snadno. Ale byla jsem ráda. Myslela jsem, že tím to končí.
Jenže to by nebyla moje tchyně, aby neměla v rukávu ještě nějaké eso. Asi týden poté, co jsme měli tenhle rozhovor, přišla na návštěvu. Oliverovi přinesla dárek - knížku. Když jsem se podívala na obal, málem jsem omdlela. Byla to pohádka o klukovi jménem Radim.
„Podívej, Oliverku,“ řekla sladce, „to je pohádka o Radimovi. Není to hezké jméno?“
V tu chvíli jsem pochopila, že tohle je boj na dlouhou trať. Že tchyně možná slíbila, že Oliverovi nebude říkat Radim, ale rozhodně se toho jména nevzdala.
Od té doby uplynulo několik měsíců. Tchyně dodržela slovo a Oliverovi říká Oliver. Ale pokaždé, když to jméno vysloví, slyším v jejím hlase lehký nádech nesouhlasu. A v její knihovně přibývají knížky o Radimovi.
Někdy si říkám, jestli jsem nebyla moc tvrdá. Jestli jsem jí neměla dovolit tu „přezdívku“. Ale pak se podívám na Olivera, na to, jak reaguje na své jméno, jak je hrdý, když ho někdo osloví, a vím, že jsem udělala správnou věc.
Tchyně je součástí našeho života a já jsem vděčná za její pomoc. Ale také jsem se naučila, že někdy musíme stanovit jasné hranice, i když je to těžké. Protože nakonec je to o respektu - k nám jako rodičům, k našemu synovi a k rozhodnutím, která pro něj děláme.
A kdo ví? Možná jednou, až bude Oliver velký a bude mít vlastní děti, se mu narodí syn. A možná mu dá jméno Radim. Ale to bude jeho rozhodnutí. Ne moje, ne manželovo a rozhodně ne tchynino.
Zatím se snažím brát to s humorem. Koneckonců, mohlo by být hůř. Mohla mu říkat třeba Břetislav.
Zdroje: Autorský text
