Článek
A možná to tak i je. Jenže pak přijde chvíle, kdy si člověk začne všímat drobných rozdílů. Že jednomu se něco dovolí a druhému ne. Že jeden dostane podporu a druhý musí pro stejnou věc třikrát bojovat. A pak přijde chvíle, kdy to už nejde přehlížet.
Tahle chvíle u mě nastala ve chvíli, kdy bratr dostal od rodičů auto. Jen tak. Jako kdyby to bylo nejpřirozenější na světě. A já? Mně jen suše oznámili, že bych si stejně auto nezasloužila, protože „nejsem ten typ, co se o věci umí starat“.
Opravdu jde o zodpovědnost? Nejdřív jsem se tomu smála. Jako vážně? Brácha, který si nebyl schopný v patnácti vyprat ani ponožky, je ten zodpovědnější? Kluk, který věčně ztrácí klíče, mobil i hlavu? Najednou je tím, kdo se o auto umí postarat?
Já, která si vždycky všechno platím sama, řeším si své povinnosti, nikdy jsem nezapomněla na důležité termíny a na rozdíl od něj jsem si musela brigádami vydělávat už od střední? Já nejsem „ten typ“?
Najednou mi došlo, že to vůbec není o zodpovědnosti. Je to o tom, jak mě rodiče vidí. O tom, jak si mě kdysi dávno zaškatulkovali, a já s tím nemůžu nic udělat.
Škatulky, ze kterých se nedostanete. Každé dítě v rodině dostane nějakou roli. Někdo je „šprt“, někdo „rebél“, někdo „mazánek“. Já měla smůlu – v rodinném rozdělení rolí jsem byla ta, která se prý nikdy neuměla starat o věci. Nikdy jsem nepochopila, kde se to vzalo. Možná protože jsem si v dětství neuklízela hračky tak rychle, jak by si máma přála. Možná proto, že jsem si jednou roztrhla oblíbené kalhoty a bylo kolem toho divadlo. A možná prostě jen proto, že mě v rodinném nastavení museli někam zařadit.
Problém je, že když vás jednou takhle vidí, už s tím nepohnete. Můžete se snažit sebevíc. Můžete mít pořádek, být spolehliví, mít skvělou práci. Ale pořád budete ten, kdo si neumí nic udržet.
Nespravedlnost bolí, ale člověk si tak nějak zvykne. Nejhorší na tom bylo, že jsem se ani neměla komu svěřit. Když jsem se pokusila rodičům říct, že mi to přijde nefér, tvářili se nechápavě. „Ale to není nic proti tobě,“ řekla mi máma. „Prostě víme, že bys o to auto stejně moc nestála.“
Jenže já nestála o auto, ale o férové zacházení. O pocit, že mě vidí stejně jako bratra. O to, že kdybych si ho chtěla zasloužit, mám vůbec šanci.
A to je asi to nejhorší – že mi ani tu šanci nedali. Když se člověk musí postarat sám, zvládne to. Přestala jsem to řešit. Jasně, mrzelo mě to. Ale rozhodla jsem se, že si auto prostě pořídím sama. Ne abych rodičům něco dokazovala – to už nemělo smysl. Ale protože jsem si to chtěla dovolit pro sebe.
Takže jsem šetřila. Ne hned, ne najednou, ale postupně. A když jsem si nakonec koupila vlastní auto, byl to nejlepší pocit na světě. Protože nebylo „darované“. Bylo moje. Každá koruna v něm měla svůj příběh, každá směna, kterou jsem si odpracovala, se v něm odrážela.
A víte, co bylo nejvtipnější? Když to rodiče viděli, byli v šoku. „Ty máš auto?“ zeptal se mě táta, jako kdybych právě oznámila, že jsem objevila lék na rakovinu. Máma si nemohla pomoct a řekla: „No tak snad se o něj zvládneš postarat…“
Usmála jsem se a neřekla nic. Protože už mi bylo jedno, co si myslí.
A brácha a jeho auto? Pak přišel ten moment, kdy se ukázalo, kdo si věcí opravdu neváží. Brácha měl auto rok a půl a už vypadalo, jako by ho někdo vytáhl z vrakoviště. Nikdy ho nečistil, nárazník měl odřený a v kufru se válely obaly od jídla. Po dvou letech ho prodal, protože ho to přestalo bavit.
Já? Já mám své auto dodnes. A starám se o něj skvěle.
Kdybych měla shrnout, co mi tahle situace dala, tak asi tohle:
Rodiče nejsou dokonalí – Možná si to nechtěli připustit, ale nebyli fér. A to je v pořádku. Ne každý si uvědomuje, jak moc může nevyvážené zacházení bolet.
Škatulky jsou jen v hlavách druhých – Pokud vás někdo jednou zařadí do role „toho neschopného“, neznamená to, že to tak musí být. Ukáže se to časem.
Vlastní úspěch chutná líp – Bratr možná dostal auto zadarmo, ale já si to svoje vážím mnohem víc. A nikdy mi nikdo nemůže říct, že si ho nezasloužím.
Neztrácej čas dokazováním někomu něco – Kdybych tehdy bojovala za to, aby mě rodiče viděli jinak, jen bych se trápila. Místo toho jsem se rozhodla, že si prostě udělám věci po svém.
A tak zpětně vlastně rodičům děkuju. Protože když něco nedostanete na stříbrném podnose, mnohem víc si toho vážíte. A hlavně – naučíte se, že v životě si některé věci musíte vybojovat sami.
A to je asi ta nejlepší lekce, jakou mi mohli dát.
