Článek
Pokaždé když jsem plánovala dovolenou, objevila se jiná, údajně zajímavější destinace. Letos ale padla kostka a já si řekla, že už to nemůžu dál odkládat. Upřímně, možná mě k tomu tak trochu dotlačily i neustálé narážky mé kamarádky Lenky, která se po návštěvě Vídně nedokázala o ničem jiném bavit.
Hned v pondělí jsem si koupila jízdenku na autobus a ve středu ráno už jsem stála na nástupišti. Cesta uběhla rychle, řidič byl příjemný a já se těšila, až konečně uvidím všechny ty slavné památky, které znám jen z fotek a dokumentů.
Po příjezdu do Vídně jsem nejdřív zamířila k hotelu, abych si odložila zavazadla. Ubytovala jsem se v menším penzionu nedaleko centra. Byl útulný, čistý a hlavně cenově dostupný. Recepční, paní kolem padesátky s perfektní češtinou, mi hned při předání klíčů doporučila několik míst, která bych určitě neměla minout.
„Musíte se podívat do Schönbrunnu,“ řekla a vytáhla z šuplíku mapu města. „A pak určitě navštivte Prater, Belvedere a rozhodně se projděte po Ringu. Na mapě vám to všechno označím.“
Když mi mapu podávala, najednou ztišila hlas a s vážným výrazem dodala: „A dávejte si prosím pozor na kapsáře. Teď je sezona a centrum je jich plné. Hlavně v metru a na Stephansplatzu. Peněženku noste vpředu a batoh na břiše.“
Zdvořile jsem jí poděkovala, ale v duchu jsem si pomyslela, že přehání. Pocházím z Prahy, kde je turistů také spousta a kapsářů nejspíš podobně. Umím si dávat pozor na své věci a nepotřebuji, aby mě někdo poučoval jako malé dítě.
S mapou v ruce a nadšením v srdci jsem vyrazila do ulic. Vídeň byla nádherná, přesně jak jsem si představovala. Široké ulice lemované historickými budovami, parky plné zeleně, sochy na každém rohu. Procházela jsem se po Mariahilfer Strasse, obdivovala jsem Hofburg a nakonec jsem zamířila k chrámu svatého Štěpána.
Stephansplatz byl plný turistů. Všichni fotili, prohlíželi si průvodce a mapy, nebo jen postávali a obdivovali majestátní gotickou katedrálu. Přidala jsem se k davu a také pořídila několik fotek. Pak jsem se rozhodla, že si zajdu na kávu a koláč do některé z vyhlášených vídeňských kaváren.
Upřímně, to byla chvíle, na kterou jsem se těšila asi nejvíc. Vídeňská káva a Sacher, sedět v historickém prostředí a pozorovat místní – to je přesně můj typ dovolené. V průvodci, který jsem si koupila ještě v Praze, bylo doporučené Café Central, takže tam jsem zamířila.
Když jsem čekala na přechodu, všimla jsem si skupinky tří žen. Byly elegantně oblečené, ale něco na nich nesedělo. Příliš pozorně si prohlížely lidi kolem sebe, zejména turisty s fotoaparáty a batohy. V tu chvíli jsem si vzpomněla na varování recepční.
Světla na semaforu se změnila a já přešla na druhou stranu. Zahnula jsem za roh a najednou jsem ucítila, jak do mě někdo vrazil. Byla to jedna z těch žen. Instinktivně jsem sáhla na batoh, který jsem měla na zádech. Najednou mi projelo hlavou: moje peněženka!
Rychle jsem sundala batoh a otevřela ho. S úlevou jsem zjistila, že peněženka je stále tam, kde má být, v malé vnitřní kapsičce. Ženy mezitím zmizely v davu. Najednou mi tělem projela vlna horkosti – možná mě opravdu chtěly okrást a já byla tak naivní, že jsem podcenila varování milé recepční.
Od té chvíle jsem nosila batoh přesně tak, jak mi poradila – na břiše, jako směšná turistka. Ale lepší vypadat směšně než přijít o peníze, doklady a zbytek dovolené strávit na ambasádě.
Ten večer, když jsem se vrátila do hotelu, jsem recepční poděkovala za radu. Usmála se a řekla, že podobné varování dává všem hostům. „Víte, paní Novotná, já tady pracuji dvacet let a viděla jsem tolik zklamaných turistů, kterým zkazili dovolenou. Nechci, aby se to stalo i vám.“
Vídeň je nádherné město s bohatou historií, skvělým jídlem a nespočtem míst, která stojí za vidění. Ale nejsilnější vzpomínku mi nezanechala ani honosná architektura, ani vyhlášené vídeňské dezerty. Byla to ta paní v recepci, která si dala práci a upozornila mě na nebezpečí. Její laskavý zájem o blaho naprosto cizího člověka mě dojal víc než všechny památky dohromady. A uvědomila jsem si, že právě tohle dělá z cestování tak obohacující zkušenost – nečekané momenty lidskosti, které najdete, i když je nehledáte.
