Článek
Seděl naproti mně, už dospělý muž, dnes třiadvacetiletý student, a já měla pocit, že mi někdo podtrhl koberec pod nohama. Vždyť já jsem pro něj dělala všechno! Byla jsem na něj sama, jeho otec o něj nikdy nejevil zájem, nikdy s ním nebyl na žádném výletě, žádné prázdniny, žádné zážitky. Peníze posílal, když si vzpomněl, a výchovu nechal kompletně na mně.
Sama, ale nikdy bez programu
Nikdy jsem nechtěla, aby měl pocit, že je ochuzený. Každé léto jsem plánovala dovolenou u moře – a ne jen tak ledajakou. Jeli jsme po vlastní ose, žádné cestovky, žádné válení na pláži. Vždycky jsem vymyslela program, aby to bylo zajímavé hlavně pro něj. Když byl malý, hledali jsme mušle, stavěli hrady, jezdili na výlety lodí, objevovali jsme akvária, zábavní parky, přírodní rezervace. Když povyrostl, přidali jsme poznávačky – projeli jsme spolu Itálii, Chorvatsko, Slovinsko, Rakousko, Španělsko, Francii. Když byl starší, vydali jsme se do USA. Každý den jsme měli plán, aby se nenudil a aby měl na co vzpomínat.
V zimě jsme jezdili na lyže – nejčastěji do Itálie. Naučila jsem ho lyžovat, společně jsme sjížděli všechny sjezdovky, smáli se, když jsme padali do závějí, a večer jsme si povídali u pizzy nebo horké čokolády. Vždycky jsem se snažila, aby měl pocit, že má opravdové dětství. Žádné prázdniny jsme netrávili doma. I když jsem byla unavená, vždy jsem hledala, co by ho bavilo, co by mu rozšířilo obzory.
Kroužky, sport, zážitky
Kromě cestování jsem mu dopřála i spoustu kroužků a sportů. Zkoušel fotbal, plavání, tenis, chodil na keramiku, na šachy. Vozila jsem ho po trénincích, fandila mu na zápasech, pomáhala s úkoly, když bylo potřeba. Každý víkend jsem se snažila vymyslet výlet, procházku, návštěvu kina nebo muzea. Snažila jsem se, aby nikdy neměl pocit, že je sám nebo že mu něco chybí.
Práce – nutnost, ne volba
Ano, byla jsem často v práci. Ale nebylo to proto, že bych chtěla utéct od rodiny. Byla to nutnost. O všechno jsem se starala sama – nájem, jídlo, všechny výdaje, kroužky, dovolené. Nikdo mi s tím nepomáhal, otec jeho zájmy neřešil, nikdy s ním nebyl ani na jediném výletě. Všechno bylo na mně. A když jsem měla volno, věnovala jsem ho jemu. Byla jsem unavená, ale nikdy jsem mu neřekla, že nemám čas. Vždycky jsem se snažila, aby měl pocit, že je pro mě na prvním místě.
A přesto to nestačí?
A teď, když už je dospělý a studuje vysokou školu, mi řekne: „Byla jsi pořád jen v práci a neměla na mě čas.“ V tu chvíli mě to zabolelo. Vzpomněla jsem si na všechny ty kilometry, které jsme spolu ujeli, na všechny ty chvíle, kdy jsem se snažila být nejen mámou, ale i tátou, kamarádkou, parťákem na cestách. Na všechny ty večery, kdy jsem plánovala další výlet, hledala nové zážitky, aby měl na co vzpomínat.
Je to úhel pohledu. On si pamatuje, že jsem byla v práci, já si pamatuji, že jsem dělala maximum, abych mu dala co nejvíc. Možná si neuvědomuje, kolik to stálo sil, odvahy a někdy i strachu, jestli to všechno zvládnu. Možná až jednou bude mít vlastní děti, pochopí, jak těžké je být na všechno sám a přesto se snažit, aby dítě mělo krásné dětství.
Dnes už vím, že každý vidíme minulost trochu jinak. Já vím, že jsem udělala maximum, co šlo. A i když mě jeho slova zabolela, vím, že jsem mu dala to nejcennější – společné zážitky, cestování, poznávání světa a pocit, že na něj nikdy nejsem lhostejná. A to, že to dnes vidí jinak, je možná jen důkaz, že jsme oba žili naplno – každý po svém.
