Článek
Když jsem Nikolu poznal, měla už tehdy k počítači hodně blízko. Hrála večer po práci, někdy o víkendech celé hodiny, ale tehdy mi to nepřišlo nijak nebezpečné. Byli jsme mladí, bez dětí, měli jsme každý své koníčky a spoustu volného času. Já chodil běhat, vídal se s kamarády, ona si odpočívala u her. Bral jsem to jako nevinnou zábavu, něco, co člověku pomůže vypnout hlavu po náročném dni. Nikdy by mě nenapadlo, že se z toho jednou stane něco, co nám převrátí celý život naruby.
Postupem let přišly děti. Nejprve Filip, o dva roky později Adélka. Myslel jsem si, že s rodičovstvím se priority přirozeně změní, že Nikola sama ucítí potřebu být s dětmi, hrát si s nimi, číst jim pohádky, chodit na hřiště. U mě to tak bylo okamžitě. Najednou jsem měl pocit, že nic není důležitější než oni dva. U Nikoly se ale nestalo vůbec nic. Po porodu si dala krátkou pauzu, spíš z vyčerpání než z vlastního rozhodnutí, a jakmile to šlo, vrátila se zpátky k obrazovce.
Dnes má doma dva výkonné počítače. Jeden v obýváku, druhý v pracovně. Ráno vstává dřív než děti, zapne hru a odpojí se od světa. Někdy mám pocit, že kdybych ji neupozornil, že je čas jet do školky nebo školy, seděla by tam celé dopoledne. Večer je to stejné. Hraje do noci, často dlouho po půlnoci, a ráno je protivná, unavená a podrážděná.
Nejvíc mě bolí pohled na děti. Filip za ní chodí s obrázky ze školy, Adélka jí nadšeně vypráví, co se naučila ve školce, a Nikola sotva zvedne oči od monitoru. Něco neurčitého zamumlá, aniž by skutečně vnímala, co jí říkají. Vidím, jak jim to láme srdce. Jak se těší na obyčejnou pochvalu, na zájem mámy, a místo toho dostanou jen prázdnou reakci. Pak se potichu seberou a jdou za mnou. Já je obejmu, pochválím, ale vím, že to není totéž.
Náš vztah se mezitím úplně rozpadl na praktické fungování domácnosti a občasný sex, který je pro Nikolu jediným projevem blízkosti, o jaký ještě stojí. Už si spolu nepovídáme, nikam nechodíme, nesedíme večer u filmu jako dřív. Když se snažím navrhnout společný výlet nebo jen procházku, působí otráveně, jako bych jí bral něco mnohem důležitějšího. Někdy mám pocit, že jsem pro ni spíš překážka než partner.
Veškerá péče o děti i domácnost leží na mně. Ráno je budím, chystám snídani, vozím je do školy a školky. Po práci je vyzvedávám, vařím, uklízím, peru, pomáhám s úkoly. Když je potřeba něco opravit, přestěhovat nábytek nebo zařídit úřady, řeším to já. Nikola během své dovolené neudělá vůbec nic navíc. Celé dny prosedí u her nebo se válí u televize, aby měla energii na večerní hraní.
Postupně do toho vtáhla i děti. Nejdřív jim dovolila dívat se, pak si občas zahrát a dnes už je to jejich hlavní zábava. Když přijdu domů, často sedí všichni tři u obrazovek. Na jednu stranu je doma klid, nikdo nezlobí, ale mám z toho hrozný pocit. Když je chci vzít ven na hřiště nebo na kolo, nechtějí. Chtějí zůstat doma s mámou a hrát. Připadá mi, že o ně pomalu přicházím.
Hádky jsou na denním pořádku. Když jí vyčtu, že se dětem nevěnuje a že náš život se točí jen kolem her, otočí to proti mně. Jsem prý neschopný chlap, který pořád něco řeší a kazí pohodu. Často slyším hodně krutá slova, která bolí víc, než si dokáže představit. Když se snažím víc o blízkost, vadí jí to, protože ji to ruší při hraní. Když to nechám být, vyčítá mi, že nemáme dost intimity. Ať udělám cokoliv, je to špatně.
Před kamarády dokáže nasadit úplně jinou tvář. Působí jako pohodová máma, která má všechno pod kontrolou, občas se i zapojí do rozhovoru a směje se. Jakmile ale odejdou, vrací se zpátky ke hře a mně připomene, kolik jí kvůli návštěvě uteklo důležitých momentů. Před mou rodinou se najednou snaží ještě víc, chvilku si s dětmi hraje, pomůže v kuchyni, aby vypadalo, že fungujeme jako normální rodina. O to víc mě pak bolí návrat do reality.
Čím dál častěji přemýšlím, jestli má tohle všechno smysl. Rozum mi říká, že takhle žít nemůžeme, že děti si zaslouží mámu, která je vnímá a zajímá se o ně, a já partnerku, ne spolubydlící závislou na obrazovce. Kamarád mi otevřeně radí odejít, dokud jsou děti ještě malé. Jenže srdce se brání. Bojím se, že jim rozbiju rodinu, že přijdou o každodenní kontakt s mámou, i když teď už ho vlastně skoro nemají.
Zkoušel jsem s Nikolou mluvit o tom, že tohle není normální, že by možná potřebovala pomoc. Odmítla to s tím, že problém mám já, že jsem přecitlivělý a pořád něco řeším. Podle ní je všechno v pořádku a hry jsou její způsob relaxu. Od té doby se točíme v kruhu. Já se snažím přizpůsobit, nosím jí jídlo k počítači, starám se o všechno okolo, jen aby byl doma klid. Ke stolu s námi už skoro nesedí.
Navrhoval jsem kompromisy, aby hrála třeba jen večer, ale pak celý den prospí nebo bezcílně leží, aby měla energii na noc u monitoru. A když už opravdu tlačím na změnu, vytáhne argument, že pokud jí zakážu hraní, začne chodit do hospody nebo si najde jinou zábavu. Jako by neexistovala možnost být prostě s rodinou.
V poslední době jsem pochopil, že už nejde jen o náš vztah nebo o únavu z každodenního kolotoče. Jde o něco hlubšího. O závislost, kterou sami doma neustojíme. Čím víc se snažím být trpělivý, tím víc vidím, že to nestačí. Nikola není jen unavená nebo zahlcená. Ona skutečně potřebuje pomoc někoho zvenčí.
Několikrát jsem si sedl vedle ní, počkal, až dohraje, a snažil se mluvit klidně. Vysvětloval jsem jí, že mi nejde o zákaz her, ale o to, aby se náš život zase vrátil do rovnováhy. Že děti potřebují mámu a já partnerku. Navrhoval jsem, abychom společně zašli k psychologovi, abychom si nechali poradit, jak s tím pracovat. Ne jako obvinění, ale jako šanci něco zachránit.
Nikola to však pokaždé odmítne. Podle ní žádný problém neexistuje. Tvrdí, že přeháním a že z obyčejné zábavy dělám nemoc. Jakmile zmíním odbornou pomoc, uzavře se a je konec jakékoli debaty. V tu chvíli mám pocit, že mluvím do zdi.
A tak zůstávám mezi dvěma světy. Mezi snahou rodinu udržet a vědomím, že bez skutečné změny to dlouhodobě nepůjde. Stále doufám, že jednou připustí, že na to sami nestačíme. Protože já už začínám cítit, že bez pomoci zvenčí nám tenhle tichý rozpad proteče mezi prsty úplně.
Často sedím večer v dětském pokoji, čtu Filipovi a Adélce pohádky a přemýšlím, jak jsme se do téhle situace dostali. Jak se z obyčejného koníčku stalo něco, co nám bere manželství i dětství našich dětí. Jsem unavený, smutný a zoufalý, ale pořád se snažím věřit, že se Nikola jednou probere a uvidí, co jí utíká mezi prsty. Jen čím dál víc se bojím, že ten okamžik nikdy nepřijde a že budu muset udělat rozhodnutí, na které se zatím necítím připravený.
