Článek
Říkala, že jí dusím, že potřebuje vlastní prostor. A já, i když mi to trhalo srdce, jsem ji nechala jít. Měla jsem pocit, že ji ztrácím – tu holku, kterou jsem vychovala, s kterou jsem kdysi seděla u stolu nad učením a utěšovala jí, když brečela nad zkouškami.
Bylo to zvláštní období. Byt byl najednou tichý, až moc. Nechyběly mi jen její rozházené ponožky nebo špinavé nádobí po celém bytě, ale i to, že jsem najednou neměla komu radit, koho popohánět. Cítila jsem se zbytečně, i když jsem věděla, že o to právě šlo – aby mohla být samostatná. Nechtěla jsem být ta „máma, co se do všeho plete“. Tak jsem se držela zpátky, i když mě občas svrběly prsty napsat jí, jestli se učí, jestli má uklizeno, jestli jí.
Jednou mi ale sama zavolala. Prý ať přijedu. Tak jsem sedla do auta, koupila po cestě její oblíbené muffiny a těšila se, že si popovídáme. Byla trochu jiná – klidnější, ale jaksi unavená. Když jsem si sedla do jejího malého obýváku, vydechla a jen tak mimochodem pronesla: „Víš, mami, je to vlastně ještě horší.“ Na chvíli jsem ztuhla. Měla jsem v hlavě všechny možné scénáře – problémy ve škole, v práci, vztah v troskách.
Jenže ona pokračovala s takovým výrazem, že jsem ani nedýchala. „Kontroluje mě on,“ řekla a ukázala na dveře, za kterými se zrovna sprchoval její přítel. „Když si pustím seriál místo toho, abych se učila, hned si toho všimne. A připomene mi, že mám jít dělat seminárku. Když odložím budík a nechce se mi vstát, on už vaří kafe a říká mi, že škola se sama nevystuduje.“
Musela jsem se smát a oddychla si, že to není nic z mého pomyslného tragického scénáře. Ne ze škodolibosti, ale z té ironie osudu. Roky mi vyčítala, že ji popoháním, že ji kontroluju, že jí pořád něco připomínám. A teď? Teď to dělá někdo jiný. Jen s tím rozdílem, že on není máma, ale přítel – takže to zní přijatelněji. Ale podstata zůstává.
„Tak vidíš,“ usmála jsem se a podala jí muffiny. „Aspoň víš, že jsem to nemyslela zle. Jen jsem chtěla, aby ti něco neuniklo.“ Zavrtěla hlavou, ale v očích jí pobaveně problesklo pochopení. „Jo, mami, já už to chápu. Asi jsi mi to chtěla jen ulehčit. Ale víš co? Já si stejně myslela, že jsem svobodná, a teď zjišťuju, že jsem spíš hlídaná z jiné strany.“
Bylo to vtipné a trochu dojemné zároveň. Ta její „svoboda“ měla totiž jen jiný obal. Dřív to byla máma, co hlídala, aby se učila, aby se neflákala. Teď je to muž, který to dělá z lásky a s úsměvem. Muž, kterého si vybrala. Život se umí točit v kruzích – a my si někdy musíme projít tím samým, jen v jiné podobě, abychom pochopili, že to celé mělo smysl.
Když jsem odcházela, mávla na mě z okna a já měla pocit, že to mezi námi konečně klaplo. Ne protože by se změnila, ale protože konečně pochopila, co jsem se jí celou dobu snažila říct – že kontrola není vždycky špatná, pokud je v ní kus starosti, zájmu a lásky. A že občas je třeba si projít i tou vlastní verzí „maminčiny kontroly“, aby člověk poznal, že to nebyl nátlak, ale péče v přestrojení.
A zároveň jsem klidnější. Ne proto, že ji někdo hlídá místo mě, ale protože vím, že dospěla – a možná i díky tomu, co tehdy tolik nenáviděla.
