Článek
Seděly jsme spolu na naší terase, západ slunce barvil nebe do oranžova a Kamila zářila nadšením. Popisovala mi, jak úžasná je ta příležitost, jak bude pracovat pro mezinárodní firmu, jak se naučí plynně španělsky a jak bude žít jen pár kroků od moře. Mluvila rychle, občas se zakoktala vzrušením a já jsem se snažila usmívat. Uvnitř mě se ale svíral podivný pocit – směs pýchy a naprosté bezradnosti.
„Mami, budeš za mnou moct kdykoli přijet. A já budu létat domů na Vánoce, Velikonoce a kdykoli to půjde,“ujišťovala mě a tiskla mi ruku. „Víš, že bych tě tady nenechala napospas.“
Přikývla jsem a polkla slzy, které se mi draly do očí. Nechtěla jsem být tou matkou, která brání svému dítěti v rozletu. Celý život jsem Kamilu vedla k samostatnosti. Když ostatní matky vodily své děti do školy ještě v páté třídě, já jsem svou dceru nechala jezdit samotnou autobusem už ve třetí. Když chtěla jet na jazykový tábor do Anglie v patnácti, podpořila jsem ji, i když jsem pak týden nemohla spát strachy. Vždycky jsem ji učila, že svět je plný příležitostí, které je třeba chytit za pačesy.
A teď jsem za to platila. Moje dcera brala moje lekce příliš vážně a chystala se odletět jako pták z hnízda. Ne jen do vedlejšího města nebo na druhý konec republiky, ale rovnou do Španělska.
„A co tvůj byt? Co s ním uděláš?“ zeptala jsem se, abych zakryla své emoce praktickou otázkou.
„Pronajmu ho. Filip z realitky říkal, že by o něj byl zájem i dlouhodobě. A ty peníze se mi budou v Barceloně hodit, víš, jak je tam draho,“ odpověděla a usrkla čaj, který jsem nám připravila.
Vzpomněla jsem si, jak jsme ten byt spolu vybíraly, jak jsme se hádaly o barvu v kuchyni, jak jsme spolu sestavovaly nábytek podle návodů z IKEA a jak jsme nakonec padly vyčerpáním na novou pohovku a objednaly si pizzu. Teď v něm bude bydlet někdo cizí a moje dcera bude žít ve španělském bytě, který nikdy neuvidím.
Ta myšlenka mě bodla u srdce. Neměla jsem právo ji zadržovat, to jsem věděla. Koneckonců, sama jsem kdysi toužila po dobrodružství a cestování, ale okolnosti – hlavně těhotenství s Kamilou ve dvaceti a následný rozvod – mě držely přibitou k jednomu místu. Možná proto jsem v ní tu touhu po světě tak podporovala.
„A není to příliš ukvapené rozhodnutí? Jak dlouho o té nabídce víš?“ zeptala jsem se, i když jsem tušila odpověď.
„Asi tři týdny,“ přiznala a trochu se začervenala. „Nechtěla jsem ti to říkat, dokud si nebudu jistá. Včera mi poslali smlouvu a já už jsem ji podepsala.“
Tři týdny. Tři týdny plánovala takovou životní změnu a neřekla mi ani slovo. Uvědomila jsem si, jak moc samostatná už je. Nepotřebuje mou radu ani mé požehnání. Jen mi to oznamuje jako hotovou věc.
Ten večer, když odešla, jsem si nalila skleničku vína a dlouho se dívala na fotky, kde je ještě malá. Kamila s copánky na školním výletě. Kamila s rovnátky na prvním rande. Kamila v maturitních šatech. Utíkalo to tak rychle a já jsem nikdy doopravdy nevěřila, že jednou odejde tak daleko.
Následující týdny byly jako horečný sen. Pomáhala jsem jí balit, radila jí, co si vzít a co nechat, diskutovaly jsme o tom, jaké léky by měla mít vždy po ruce, a já jsem jí do kufru propašovala svůj starý plyšový talisman pro štěstí. Bylo to jako když jsem ji vypravovala na první školu v přírodě, jen s tím rozdílem, že tentokrát jsem si nebyla jistá, kdy se vrátí.
Den před odletem jsme spolu seděly v její téměř prázdné ložnici. Většina věcí už byla zabalená nebo uskladněná u mě v garáži. Kamila vypadala najednou velmi dospěle a trochu vystrašeně, jako by si teprve teď uvědomila dosah svého rozhodnutí.
„Mami, co když to byla chyba? Co když tam budu sama a nešťastná?“ zeptala se tiše a v očích se jí objevil téměř dětský strach.
A v té chvíli jsem věděla, co musím udělat. Odložila jsem všechny své obavy, všechen svůj smutek, a pevně jsem ji objala.
„Pak se sbalíš a vrátíš se domů. Ale budeš vědět, že jsi to zkusila, že jsi měla odvahu to zkusit. A to je víc, než většina lidí dokáže za celý život.“
A jak jsem to říkala, uvědomila jsem si, že je to pravda. Že jsem opravdu, upřímně, hluboce pyšná na svou dceru. Ne proto, že dostala skvělou práci nebo že bude žít v exotické zemi. Ale proto, že má odvahu žít svůj život naplno, i když to znamená skočit do neznáma.
A možná, jen možná, je čas, abych i já našla trochu té odvahy a zkusila nové věci. Koneckonců, teď budu mít dobrou záminku pravidelně létat do Barcelony.
