Článek
Děti na táboře, my jsme si konečně chtěli odpočinout, vypnout hlavu, jet na kolech, možná se válet u vody, možná jen sedět pod stromem s knihou. Jenže na prahu se objevili oni. Tchán s tchyní. Prý jen na skok, na víkend. Nakonec jsme spolu strávili čtrnáct dlouhých dní.
První večer to ještě působilo mile. Tchán vytáhl láhev slivovice, tchyně krabici s domácím koláčem. Usadili se u našeho stolu, tvářili se, že nechtějí obtěžovat. Druhý den se ale rozjel jiný scénář. Manžel byl hned po ránu odtažen k rybníku, protože „když je voda, musí se toho využít“. Tchyně se vrhla do kuchyně a během hodiny měla na stole tři hrnce, jako by nás čekal regiment vojáků. My dva, co jsme si plánovali snídaně na terase a tiché nicnedělání, jsme se náhle ocitli v kulisách jiného filmu, kde se hrálo podle cizího scénáře.
Třetí den už mi bylo jasné, že z plánů nezbylo nic. Když jsem si chtěla ráno vzít knihu, tchyně mi podsunula košík a seznam úkolů, co je třeba nasbírat na zahradě. Když jsem naznačila, že bychom si mohli zajet na výlet na kolech, tchán se zatvářil překvapeně a připomněl, že přece odpoledne musí do hospody probrat rybářské strategie. A tak jsme místo romantických procházek seděli večer ve čtyřech u stolu, poslouchali nekonečné historky z mládí a já si v duchu zapisovala, jak se člověk může těšit zpátky do práce, i když má dovolenou.
Nejhorší na tom nebyla ani ta všudypřítomná organizace. Byla to ta neviditelná ztráta volnosti. Pocit, že nemůžeme prostě jen tak zmizet, spát do desíti, jít si dát kafe v pyžamu nebo zůstat mlčet. Každý den měl svůj rytmus, jenže ne ten náš. A i když jsem si říkala, že jim to nemůžu vyčítat – chtěli nám pomoct, chtěli s námi být – stejně ve mně rostl tichý vztek.
Když po dvou týdnech konečně odjeli, stála jsem na zápraží a mávala jim s úlevou. Na stole zůstaly zbytky jejich kuchařského maratonu, v ložnici jejich otisky. Manžel si rozepínal košili a unaveně se usmál. „Těším se do práce,“ vydechl. A já mu poprvé odpověděla stejně.
Někdy se ukáže, že svoboda není o velkých cestách ani o exotice. Někdy je to jen o tom mít prostor být sám sebou, bez režie, bez očí, které hodnotí. A taky jsem pochopila, že prázdné dny jsou vlastně vzácnější než nabitý program. Čtrnáct dní s tchánem a tchyní mi připomnělo, že opravdový luxus dovolené není v tom, co děláme. Ale v tom, že nemusíme dělat vůbec nic.
