Článek
Když mi dcera poprvé řekla, že se pouští do rekonstrukce bytu, měla jsem radost. Je to její první vlastní domov a já jsem věděla, jak moc se na něj těšila. Posílala mi fotografie inspirací, ptala se mě na můj názor a já byla upřímně ráda, že mě do toho procesu zapojuje. Bylo hezké vidět, jak si plní svůj sen a jak zvažuje každou drobnost, aby si vytvořila prostor, ve kterém se bude cítit opravdu doma. Nikdy mě ale nenapadlo, že má v hlavě plán, se kterým se mi nesvěřila.
Myslela jsem, že až řekne slovo pomoc, znamená to, že jí pomůžu vybrat barvy, zařídit technické věci a možná něco málo finančně přispěji. Rodiče přece chtějí svým dětem ulehčit začátky. Jenže jakmile jsem začala mluvit o tom, kolik co stojí, a jak by bylo rozumné udělat si alespoň orientační rozpočet, výraz v jejím obličeji se změnil. Jako by jí moje slova zaskočila. Jako by s tím vůbec nepočítala.
Věta, která mě zarazila
Seděly jsme spolu nad katalogem dlaždiček a tapet a já se snažila spočítat, co by bylo nejvýhodnější. V tu chvíli se ke mně naklonila a s naprostou samozřejmostí mi řekla, že rodina přece peníze nepočítá. A že když už jsem jí kdysi slíbila, že jí pomůžu, tak přece chápu, že tím myslí celou rekonstrukci. V ten moment jsem poprvé za dlouhou dobu nevěděla, co říct. Ta věta mě zasáhla způsobem, který jsem nečekala.
Nešlo o to, že bych pomoc odmítala. Nejsem lakomá, ani neochotná. Najednou jsem byla v roli člověka, který má zaplatit celou rekonstrukci. A z věty, že rodina nepočítá peníze, mi zůstala pachuť dodnes. Šlo o ten tón, který jako by předpokládal, že moje úspory jsou automaticky k dispozici. Že to, co jsem si dlouhé roky odkládala, je připraveno jen na to, aby si někdo splnil svou představu. Než jsem se nadechla, cítila jsem v hrudi zvláštní tlak. Najednou jsem nebyla máma, která s radostí pomůže. Byla jsem spíš peněženka.
Chápu ji, ale zároveň mě to bolí
Dcera se mezitím rozpovídala o tom, jaké dveře chce, kde by měla stát kuchyňská linka a kolik by stála nová koupelna. Mluvila nadšeně, ale vůbec neřešila, že částky naskakují do statisíců. Přišlo mi, že si ani nepřipouští, že by si to měla zaplatit sama. Jako by to byl náš společný projekt, i když byt je její. A já jsem najednou seděla a přemýšlela, kde se vzal ten samozřejmý předpoklad, že to celé padne na mě.
Vím, že je mladá a že chce mít hezký domov. Vím, že rodiče často přispívají svým dětem. Ale také vím, že jsem nikdy neslíbila, že zaplatím všechno. Jen jsem říkala, že pomůžu. A pomoc znamená výpomoc, ne převzetí veškeré odpovědnosti. Uvědomila jsem si, že pokud teď couvnu, bude to jen začátek něčeho, co se mi jednou vymkne úplně z rukou.
Naučila jsem se říct ne
Druhý den jsem za ní jela a v klidu jí vysvětlila, že přispěji, ale jen v rámci možností. Že mám své závazky a plány a že není možné, abych převzala celou rekonstrukci. Nejdřív se urazila a byla zklamaná, protože to neodpovídalo jejím představám. Ale nakonec pochopila, že skutečné dospělosti se člověk naučí právě tehdy, když si své sny začne financovat sám.
