Článek
V účetní firmě jsem strávila víc času než doma. Znala jsem každý šanon, každou tabulku i nálady klientů během uzávěrek. Pamatovala jsem si, kdo nesnáší pondělní porady a kdo potřebuje mít na stole dokonalý pořádek. Byla jsem součástí týmu tak dlouho, že jsem měla pocit, že bez sebe navzájem fungovat ani neumíme. Když jsem oznámila, že odcházím do předčasného důchodu, kolegyně mě objímaly a říkaly, že si to bez mě nedovedou představit.
Poslední den byl plný emocí. Dostala jsem kytici, přání a spoustu hezkých slov. Seděly jsme spolu v zasedačce, vzpomínaly na staré přešlapy i na chvíle, kdy jsme společně zvládly náročné kontroly. Mluvilo se o tom, že si budeme volat, že si najdeme čas na oběd nebo jen krátké setkání. Odcházela jsem s pocitem, že vztahy, které se budovaly pětadvacet let, nemohou zmizet jen proto, že už nebudu každé ráno sedět u svého stolu.
Když telefon zůstává ticho
První dny jsem si užívala klid. Nemusela jsem vstávat na budík, nikam spěchat. Pak jsem jedné kolegyni zavolala, jen tak, abychom probraly novinky. Neměla čas. Prý uzávěrka. Zavolám jindy. Zkusila jsem další. Porada. Třetí měla moc práce. Říkala jsem si, že je to normální. Vždyť jsem to znala. Konec roku, kontroly, stres.
Jenže když se odpovědi začaly opakovat i další týdny, něco se ve mně pohnulo. Navrhla jsem, že bychom zašly do města, jen na chvíli posedět. Odpovědi byly neurčité. Teď to nejde, ozvu se. Nikdo se neozval. Najednou jsem měla pocit, že jsem se ocitla mimo jejich každodenní svět. Jako bych vystoupila z vlaku, který jede dál bez ohledu na to, kdo z něj právě sestoupil.
Návštěva, která mi otevřela oči
Jedno odpoledne jsem se rozhodla, že se zastavím přímo ve firmě. Koupila jsem zákusky, protože jsem věřila, že si uděláme alespoň krátkou pauzu a prohodíme pár vět. Když jsem vešla do kanceláře, všechno bylo při starém. Stejné stoly, stejné šanony, stejný ruch kolem tiskárny. Jen já tam najednou působila cize.
Kolegyně mě přivítaly zdvořile, ale rychle se vracely k monitorům. Prý toho mají hodně. Uzávěrky, kontroly, porady. Zákusky zůstaly ležet na stole a nikdo si nenašel chvíli, aby si se mnou sedl. U mého bývalého stolu už seděla nová posila. Mladá, usměvavá, plná energie. Bylo vidět, že mezi ně zapadla. Komunikovaly spolu lehce a bez ostychu, navazovaly na rozdělanou práci i na běžné věci, které se během dne řeší mezi řečí. Nepůsobila jako někdo nový, kdo si teprve hledá místo. Bylo jasné, že si ho našla rychle. A mně došlo, že to moje už je definitivně obsazené.
Jeden odchází, další přichází
Cestou domů jsem přemýšlela, jestli jsem čekala příliš. Možná jsem si naše vztahy vykládala víc osobně, než ve skutečnosti byly. V práci trávíme roky bok po boku, sdílíme napětí i úlevu, když všechno sedí. Jenže jakmile zmizí společný cíl a každodenní kontakt, mnohé se rozplyne. Není to zlá vůle. Spíš přirozený běh věcí.
Dnes už to beru jinak. Pětadvacet let bylo dlouhé období a já za něj cítím vděčnost. Ale pochopila jsem, že pracovní kolektiv drží pohromadě hlavně práce. Jakmile z něj odejdeš, život firmy pokračuje bez zaváhání. Jeden odchází, další přichází. A svět se točí dál.
