Článek
Jsou rozhodnutí, která člověk prostě nepochopí, i kdyby se snažil sebevíc. A tohle je jedno z nich. Babička už kvůli svému zdraví nemohla zůstat doma, takže se našel domov s pečovatelskou službou. Ne snad, že by se tam těšila, ale všichni jsme věděli, že je to pro ni nejlepší – pravidelná péče, dohled lékařů, sociální kontakt. Hlavně už nemusela být odkázaná jen na síly rodiny.
Děda měl možnost jít s ní. Dokonce jsme mu to vřele doporučovali, protože ani on už si sám se vším neporadí. Jenže to odmítl.
A ne proto, že by domov byl špatný. Ne proto, že by tam babička trpěla nebo si stěžovala. On je přesvědčený, že by to bylo „odsouzení k smrti“.
A tak zůstává doma, sám, tvrdohlavě odhodlaný dokázat, že na to ještě má. Jenže nemá. A já se potýkám s nemožnou situací, kdy mám pomáhat, ale vlastně nemůžu tak, jak by si představoval.
Chci pomáhat, ale nejde to úplně snadno. Bydlím 400 kilometrů daleko. Není reálné jezdit za dědou tak často, jak by on chtěl. On si to představuje tak, že přijedu každý víkend, uklidím, navařím, nakoupím a zařídím vše, co už sám nezvládne. A že toho není málo.
Když přijedu, první dny jsou ještě relativně v pohodě. Děda je rád, že mě vidí, trochu pookřeje. Ale čím blíž je můj odjezd, tím se mění atmosféra. Přichází jeho „vyděračská nálada“. Začne mi opakovat, že si zaslouží „respekt“, protože už má svých 92 let. Že je v rodině nejstarší a že bych měla chápat, že to pro něj není lehké.
Já to chápu. Ale zároveň cítím obrovskou „frustraci“. Protože co mám dělat? Přestěhovat se k němu? Vzít si ho domů? Obojí je nereálné.
Jezdím za ním, jak jen můžu. Vždycky tam strávím celý týden, během kterého dělám všechno – od nákupu přes úklid, praní, vaření, papírování, návštěvy doktorů. Po týdnu jsem naprosto vyřízená, unavená fyzicky i psychicky.
A když odjíždím, cítím se jako ten nejhorší člověk na světě. Jeho špatná nálada se s mým odjezdem ještě vyhrotí.
Proč nechce být s babičkou?
Když jsem mu to říkala – že po 65 letech manželství by pro ně bylo lepší, kdyby byli spolu i teď – jen mávl rukou. „To bych radši umřel!“ řekl naprosto vážně.
A já nechápu proč. Vždyť by tam nebyl sám. Měl by společnost, péči, lidi kolem sebe. Babička si už zvykla, i když to pro ni nebylo snadné. A co děda? Ten si radši kazí zbytek života osamělostí a sebelítostí, než aby připustil, že by to pro něj mohlo být lepší?
Když mu říkám, že už nutně potřebuje pomoc, odsekne mi, že si ještě se vším poradí. Jenže to už není pravda. Už ne!
Já se hroutím, on to nevidí a nechce vůbec připustit názor ostatních.
Každý můj odjezd je horší a horší.
Když balím věci, děda si povzdychne: „Zas mě tu necháš samotného…“
A mě bodne u srdce. Ale zároveň si říkám – co mám dělat?
Už teď jsem ve stresu, cítím se vyčerpaná. Moje práce trpí, můj osobní život taky. Když jsem u dědy, jsem všechno – hospodyně, pečovatelka, terapeutka. Ale hlavně jsem emocionální boxovací pytel, do kterého si promítá svou osamělost a nespokojenost se stářím.
Když mu říkám, že už nemám sílu, jen mi odsekne: „Já jsem si tě snad neprosazoval, když ses narodila?“ Jeho zlost se stupňuje.
Jako bych mu dlužila veškerý svůj čas a pohodlí. Jenže já už nemůžu. A on si to odmítá připustit.
Jak tohle skončí? Nevím, jak dlouho to ještě vydržím.
Děda se nezmění. Nikdy nepřizná, že by mu bylo líp s babičkou. Nikdy nepřipustí, že mě tímhle tempem ničí.
A já si pokládám otázku – jak se s tím vyrovnat? Jak přestat cítit vinu, když ho tam nechávám? Jak mu pomáhat, když vlastně ani pomoc nechce? Odpovědi na mé otázky zatím nemám. Ale jedno vím jistě – tahle situace mě pomalu ničí.
