Článek
Venku pršelo, v rádiu hrála písnička, kterou mám ráda, a já si užívala těch pár minut klidu. Najednou mi začal zvonit mobil – manžel. „Zase tam sedíš a čekáš na ni? Vždyť může jet tramvají,“ ozvalo se místo pozdravu. Přesně jsem věděla, kam to povede. „Hele, dneska fakt prší a má ještě úkoly. Když ji vezmu autem, bude doma dřív a zvládne všechno v klidu,“ odpověděla jsem. „No jasně. Ty je rozmazluješ, víš to? My jsme v jejich věku jezdili sami přes půl města a nikdo nás nevozil,“ povzdechl si. Slyšela jsem v jeho hlase podráždění. Zase jsme u toho.
Naše děti mají každý týden nabitý program. Pondělí – trénink, úterý – klavír, středa – angličtina, čtvrtek – výtvarka, pátek – zápas. Když to jde, snažím se je dovézt, nebo aspoň vyzvednout. Ne proto, že bych jim chtěla všechno ulehčit, ale protože vím, jak je někdy těžké všechno stihnout. Zvlášť když autobus přijede pozdě, nebo vůbec.
Jednou jsem zkusila nechat syna jet na trénink sám. Autobus měl zpoždění, přišel pozdě, trenér mu vynadal a on byl celý večer naštvaný. „Mami, příště mě prosím odvez, ať to stihnu,“ prosil mě. Nedokázala jsem říct ne.
Večer, když děti spí, sedíme s manželem v kuchyni. On si nalije sklenku vína, já vařím čaj. „Víš, že tím dětem fakt škodíš?“ začne znovu. „Naučí se jen, že všechno dostanou, když si řeknou“. „To není pravda,“ bráním se. „Mají svoje povinnosti, pomáhají doma, učí se, sportují. Jen jim občas pomůžu, když to potřebují.“
„Myslíš, že já jsem někdy dostal od rodičů odvoz? Nikdy. A podívej, co ze mě vyrostlo“,směje se ironicky. V tu chvíli mám chuť odejít. Ale zůstanu. „Víš co, já bych byla radši, kdybys někdy řekl, že to dělám dobře. Že je fajn, že se snažím, aby toho zvládli co nejvíc.“ Jen pokrčí rameny a jde spát.
Jednou jsme měli doma návštěvu. Manželův kamarád s manželkou, děti si hrály v pokoji. Seděli jsme u kávy a já šla do kuchyně pro zákusky. Zastavila jsem se ve dveřích, když jsem zaslechla, jak manžel tiše říká: „Než si pořídíš dítě, dobře si to rozmysli. Ona pak na tebe nebude mít čas.“
Zůstala jsem stát s tácem v ruce. Najednou mi došlo, že možná nejde jen o děti. Možná mu prostě chybím já. Možná má pocit, že jsem se proměnila v taxikářku, kuchařku, organizátorku – a na něj mi už nezbývá energie.
Jsou dny, kdy mám pocit, že jedu na autopilota. Ráno chystám snídani, balím svačiny, připomínám úkoly, hledám zapomenuté ponožky. Odpoledne přesuny mezi kroužky, rychlá večeře, kontrola úkolů, příprava na zítřek. Večer padám do postele a manžel už dávno spí. Někdy bych si přála, aby mi někdo řekl: „Díky, že to všechno zvládáš.“ Ale místo toho slyším jen: „Rozmazluješ je.“
Jednou večer, když jsem uspávala dceru, mi řekla: „Mami, já vím, že toho máš hodně. Děkuju, že mě vždycky vyzvedneš.“ Objala mě a já měla slzy v očích. V tu chvíli jsem věděla, že to dělám správně.
Ale pak si vzpomenu na tu větu – dítě jako vetřelec. Někdy mám pocit, že manžel opravdu žárlí. Že mu chybím. Že by si přál, abych byla víc jeho a míň jejich. Ale děti nejsou vetřelci. Jsou naše. Jsou součástí nás obou.
Jsou večery, kdy se pohádáme. On mi vyčítá, že děti rozmazluju, já mu vyčítám, že mi nepomáhá. Někdy se na sebe zlobíme, někdy spolu mlčíme. Ale ráno zase všechno běží dál. Snídaně, svačiny, autobus, tramvaj, auto, práce, škola, kroužky.
Nedávno jsem byla nemocná. Nemohla jsem děti vozit, všechno musel zvládnout manžel. První den byl naštvaný, druhý den unavený, třetí den mi řekl: „Ty jo, to je fakt mazec.“ Usmála jsem se. Možná konečně pochopil, že to není rozmazlování, ale prostě život.
Večer, když děti spí, sedím na gauči a přemýšlím. Možná bych měla být víc manželka a míň máma. Možná bych měla někdy říct ne a nechat děti jet tramvají. Ale když vidím, jak jsou šťastné, že stihly trénink, jak se těší na kroužky, jak mi děkují za odvoz, vím, že to dělám správně.
A manžel? Možná časem zjistí, že děti nejsou vetřelci. Možná zjistí, že je pořád stejně důležitý. Jen se teď musíme naučit žít trochu jinak. Spolu. Všichni.
