Článek
Nejdřív to znělo zajímavě. Potřebuje prý něco jen pro sebe, něco, co ho vytrhne z rutiny práce a povinností. Souhlasila jsem bez váhání. Vztah přece není o tom, být si neustále za zády, ale umět dát prostor. Viděla jsem, jak mu svítí oči, když o tom mluvil, a říkala si, že přesně tohle mu možná chybělo.
Začalo to tak nějak pozvolna. Pár večerů v týdnu pryč, víkendové plánování se přizpůsobovalo jeho aktivitě. Nevadilo mi to. Naopak jsem byla ráda, že má radost. Jenže postupem času se z koníčku stala povinnost. Domů se vracel pozdě, mlčenlivý, vyčerpaný. Úsměv, který měl na začátku, se vytrácel. A s ním i lehkost, která mezi námi dřív byla.
Když se z radosti stane dřina
Teprve časem jsem pochopila, co ho vlastně tak pohltilo. Známý ho přivedl do autoklubu veteránů a manžel tomu úplně propadl. Staré vozy, které pamatují jinou dobu, rozebrané motory, shánění náhradních dílů, hodiny v dílně v motorech a pod autem, které se nechce rozjet. Mluvilo se o tom s nadšením, ale realita byla mnohem tvrdší. Místo odpočinku fyzická dřina, místo uvolnění neustálý tlak, aby všechno fungovalo správně.
Začala jsem si všímat drobností. Už neměl energii povídat si, reagoval podrážděně na obyčejné otázky, často si stěžoval, že nestíhá. Ruce měl od oleje, hlavu plnou technických problémů a tělo unavené tak, že sotva seděl. Přitom právě tenhle koníček měl být únikem od stresu, ne jeho dalším zdrojem. Když jsem se ho opatrně zeptala, jestli ho to pořád baví, odbyl mě s tím, že veteráni prostě nejsou pro slabé povahy.
Ticho, které říká víc než slova
Jenže náročné období trvalo týdny. A pak měsíce. Vztah se smrskl na provozní záležitosti. Kdo co zařídí, kdo co vyzvedne, kdo zaplatí. Společné chvíle mizely a já měla pocit, že soupeřím s něčím, co nemůžu ovlivnit. Ne s jinou ženou, ale s rozdělaným autem, které stálo v garáži a bralo si jeho energii i myšlenky.
Nejhorší nebyla jeho únava. Nejhorší bylo ticho. Dřív jsme si dokázali povídat o všem. O práci, o pochybnostech, o věcech, které nás těšily i štvaly. Teď byl často duchem jinde. Když jsem mluvila, přikyvoval, ale viděla jsem, že neposlouchá. Jako by měl v hlavě neustálý seznam šroubků, oprav a termínů, které musí stihnout.
Uvědomění, které přišlo pozdě večer
Jednoho večera přišel domů úplně bez energie. Sedl si a jen tiše zíral před sebe. Poprvé po dlouhé době sám přiznal, že je vyčerpaný. Že si myslel, že mu veteráni pomůžou vypnout, ale místo toho mu berou sílu. Ne fyzickou, tu by ještě zvládl. Ale tu vnitřní, kterou člověk potřebuje, aby byl přítomný v životě i ve vztahu. Zjistil, že nový koníček se stal přítěží.
Ten rozhovor nebyl dramatický. Byl klidný a možná právě proto tak důležitý. Uvědomili jsme si, že žádný koníček by neměl člověka zničit. Že smyslem není utéct před životem do garáže, ale doplnit ho. A že pokud něco bere víc, než dává, je potřeba se zastavit a přehodnotit směr.
Ne všechno, co vypadá dobře, je skutečně správné
Nadšení na začátku nemusí vždy znamenat správnou cestu. Někdy se člověk žene za představou, že musí něco dělat naplno, aby měl pocit hodnoty. A zapomene přitom na sebe i na lidi kolem. Manžel svůj koníček neopustil, ale změnil přístup. Ubral, zpomalil, přestal si brát každý volný večer a naučil se některá auta prostě nechat stát.
