Článek
Vánoční besídky ve škole beru jako něco hezkého. Ne proto, že by šlo o dokonalou výzdobu nebo o to, kdo přinese nejhezčí cukroví, ale proto, že děti se těší, připravují, cítí atmosféru blížících se Vánoc. Letos mě ale pracovní povinnosti semlely víc než kdy jindy. Dlouhé dny, minimum času, únava. A tak jsem se rozhodla, že cukroví koupím. Ne nějaké laciné z regálu, ale poctivé, dražší, od místní cukrářky. Byla jsem klidná. Říkala jsem si, že jde přece o děti a o radost, ne o soutěž v pečení.
Dvojčata měla cukroví nachystané v krabičce, pyšná, že přinesla něco hezkého pro spolužáky. Ani na okamžik mě nenapadlo, že by se kolem toho mohlo cokoli zvrtnout. Doma jsme si povídali o besídce, o tom, kdo co přinese, kdo bude zpívat. Všechno působilo obyčejně a klidně. Přesně tak, jak by to u dětí mělo být.
Jedna otázka, která neměla zaznít
Pak přišel den besídky a s ním i moment, který mě zpětně pořád zaráží. Učitelka se našich dětí zeptala, jestli cukroví pekly s maminkou. Dvojčata nelžou. Nikdy jsme je k tomu nevedli. A tak bez váhání řekly pravdu. Že se letos u nás nepeklo a že cukroví je koupené. V tu chvíli se prý změnila atmosféra. Nešlo o neutrální reakci, ale o pohrdání. O poznámky o tradicích, o tom, že cukroví se má péct doma, že Vánoce nejsou o kupování.
Když mi to děti vyprávěly, viděla jsem na nich, že se cítily špatně. Jako by udělaly něco nesprávného. Jako by selhaly ony, ne dospělý, který si neuvědomil, že mluví k dětem. Byly zahanbené před spolužáky, postavené do role těch, jejichž rodina něco zanedbala. A to kvůli rozhodnutí, které jsem udělala já jako rodič.
Tradice nejsou zbraň
Ano, Vánoce jsou o tradicích. O vůni cukroví, o společném čase, o rituálech. Ale nejsou o souzení druhých. Nejsou o tom, kdo má víc času, lepší podmínky nebo větší kuchyň. Každá rodina funguje jinak. Někdo peče, někdo kupuje, někdo nestihne vůbec nic. A žádná z těch variant není špatně. Zvlášť když jde o děti, které do toho nemají co mluvit.
Nechápu, jak může dospělý člověk považovat za výchovné shodit děti kvůli tomu, co přinesly. Pokud má někdo potřebu moralizovat, měl by to řešit s rodičem a citlivě. Ne před třídou a ne způsobem, který zanechá stud a pocit méněcennosti. Učitel má být ten, kdo děti chrání, ne ten, kdo jim připomíná, že jejich rodina nesplnila nějaký nepsaný ideál.
Příští rok raději nic
Upřímně přemýšlím nad tím, co udělám příště. Pokud budu opět v časovém presu, možná dětem raději nedám do školy nic. Protože nechci, aby znovu zažily pocit, že jsou hodnocené za rozhodnutí dospělých. Nechci, aby si z Vánoc odnesly vzpomínku na ponížení místo radosti. A hlavně nechci, aby se učily, že je v pořádku soudit druhé podle tak malicherných věcí.
Chování učitelky považuji za nevhodné a nesoudné. Ne proto, že by měla jiný názor, ale proto, že ho neuměla držet tam, kam patří. Děti nejsou nositelé rodinných rozhodnutí a už vůbec by neměly být terčem kritiky. Vánoční cukroví nemá být zkouškou morálky ani důkazem správnosti rodiny. Má být jen sladkostí, která se rozdělí. A možná i symbolem toho, že empatie je důležitější než tradice, pokud se z ní stane bič.
