Článek
Byla jsem ta, co radši ustoupí, přizpůsobí se, zatne zuby. Říkala jsem ano i tam, kde jsem uvnitř křičela ne. Říkala jsem ano ze slušnosti, ze strachu, ze zvyku. A postupně jsem se tím vlastním souhlasem ztrácela. Vždycky jsem si myslela, že být „ta, co nikdy nezklame“, je nějaký druh ctnosti. Že to ze mě dělá lepšího člověka. Ale pravda je, že mě to jen vyčerpávalo. A hlavně – dělalo to ze mě někoho, kým jsem vůbec být nechtěla.
Neumět říct ne totiž neznamená, že jste hodní. Znamená to, že neumíte chránit sebe. A já jsem to neuměla vůbec. Přetahovala jsem si směny, brala úkoly navíc, starala se o ostatní víc než o sebe. Vozila jsem dorty na oslavy, na které jsem ani nechtěla jít. Vracela jsem se k lidem, kteří mi opakovaně ubližovali, protože jsem nechtěla být za tu tvrdou. Uklízela jsem po druhých, omlouvala se za chyby, které nebyly moje, a usmívala se, i když jsem v sobě měla jen prázdno.
Neuměla jsem říkat ne, protože jsem se bála, že pak nebudu dost. Dost dobrá. Dost hodná. Dost milovaná.
Až jednoho dne se to ve mně zlomilo. Bylo to v obyčejné situaci – kolegyně mě požádala, jestli bych za ni mohla zase zaskočit. Potřetí za měsíc. A já jsem cítila, jak se mi sevřel žaludek. Ne kvůli ní. Ale kvůli sobě. Protože jsem věděla, že chci říct ne. A zároveň jsem věděla, že to zase neudělám. A v tu chvíli mi to došlo – že pokaždé, když řeknu ano proti sobě, říkám zároveň ne sama sobě. Ne svému času. Ne své únavě. Ne svému zdraví. A že pokud to budu dělat dál, jednoho dne už ve mně nic nezbyde.
Tak jsem poprvé v životě řekla: „Promiň, dneska ne.“ A nic se nestalo. Svět se nezhroutil. Neztratila jsem přátelství. Nepřišla jsem o práci. Jen jsem najednou cítila zvláštní pocit. Jako bych udělala něco, co bylo strašně těžké – a zároveň osvobozující.
Začala jsem to zkoušet i jinde. Řekla jsem ne, když mě pozvali na akci, na kterou jsem nechtěla. Řekla jsem ne, když se bývalý partner znovu snažil přiblížit. Řekla jsem ne, když mě někdo nutil mluvit o věcech, o kterých jsem ještě neměla sílu mluvit. A pokaždé to bylo trochu jednodušší. Pokaždé jsem trochu víc cítila, že se vracím k sobě.
Říkat ne není nezdvořilé. Není to egoistické. Není to vzdor. Je to péče. Je to způsob, jak si sami sobě říct: „Záleží na mně.“ A to není málo.
Někdy to lidi zaskočí. Někteří vás přestanou mít rádi. Nebo si to budou myslet. Protože byli zvyklí, že jste vždycky řekli ano. Ale časem si začnete přitahovat jiné lidi. Takové, kteří respektují vaše hranice. Kteří se neuráží, když řeknete „teď nemůžu“. A to je jedna z nejkrásnějších věcí, kterou vám umění říkat ne přinese – opravdové vztahy.
Největší překvapení ale bylo, jak se změnil můj vnitřní svět. Přestala jsem být neustále unavená. Přestala jsem cítit vinu za každé své rozhodnutí. A hlavně – začala jsem se mít víc ráda. Ne proto, že bych najednou byla dokonalejší. Ale proto, že jsem se konečně začala chránit. A tím jsem sama sobě začala věřit.
Dodnes to neumím stoprocentně. Někdy pořád sklouznu do starého vzorce. Pořád je ve mně kus té holky, co nechce zklamat. Ale dnes už ji znám. Umím ji uklidnit. A hlavně – umím se jí zastat.
Naučit se říkat ne pro mě neznamenalo zavřít dveře. Znamenalo to otevřít ty správné. A za nimi jsem našla sebe. Takovou, jaká opravdu jsem. Ne tu, kterou si přáli druzí. Ale tu, která konečně ví, že říct „ne“ není konec. Je to začátek.
