Článek
Když k nám oznámili příchod nového zaměstnance, brala jsem to jako běžnou věc. Firemní dveře se otevřely nesčetněkrát a nesčetněkrát zase zavřely, ale tentokrát jsem měla být já ta, kdo zaučuje. Brala jsem to vážně, protože jsem v té práci strávila velkou část života. Znala jsem všechny procesy, všechny drobné detaily, které se v žádné příručce nepíší. Věděla jsem, že čím víc ho toho naučím v prvních týdnech, tím líp pro celý tým. Jenže už po prvním setkání mi došlo, že atmosféra se změnila.
Přišel s jistotou, jakou lidé bez praxe zpravidla nemají. Usmíval se, mluvil sebevědomě a tvářil se, že do našeho oddělení zapadne, ať se děje cokoliv. Mně to nevadilo, sebevědomí je fajn, jenže jsem netušila, že jeho jistota nestojí na nadšení, ale na informacích, které jsem já ani ostatní neměli. Ještě než jsem mu ukázala první dokumenty, proslýchalo se, že má lepší smlouvu než kdokoliv z nás, kdo tu vydržel déle než pár let.
Nerovnost, která zabolí
Zprávu jsem slyšela náhodou. Kolega mi pošeptal, že nováček dostal od vedení nadstandardní podmínky, vyšší plat a benefity, o kterých jsme si mohli nechat zdát. Nejdřív jsem tomu nevěřila. Připadala jsem si jako někdo, kdo špatně slyší. Já, která roky dělala přesčasy, držela oddělení, když zůstalo jen v poloviční sestavě, a učila každého nového zaměstnance. A on, student, který ještě nedržel v ruce jediný projekt, měl lepší výchozí pozici než kdokoliv z nás.
Týdny jsem mu ukazovala práci. Seděla jsem s ním, vysvětlovala procesy, kontrolovala jeho chyby a snažila se ho dostat do praxe tak, aby se v tom neztratil. Chovala jsem se zodpovědně, protože jsem věděla, že moje práce ovlivní i výkon jeho práce. A přesto jsem pokaždé, když odešel domů, přemýšlela, jestli jsem pro firmu skutečně tak málo. Bylo to jako dívat se na vlastní stín. Já jsem tu dřela a on měl víc už jen proto, že se narodil do jiné generace.
Místo uznání jen další nálož reality
Když jsem se po několika týdnech snažila zjistit, jak to tedy s jeho smlouvou je, vedení se jen usmívalo a mluvilo o obměně týmu, modernizaci a přínosu mladé krve. Jako by byla zkušenost něco, za co se dnes omlouváme. Můj přímý nadřízený mi mírně naznačil, že si nesmím brát věci osobně. Jenže to osobní bylo. Když roky odevzdáváte práci, snažíte se posouvat a pak se objeví někdo, kdo je od začátku výš, něco se ve vás zlomí.
Začala jsem si všímat, jak se ten kluk ani nesnaží skrývat, že vnímá svůj status. Choval se mile, ale občas měl poznámky, které mě pálily ještě víc. Jako by věděl, že je v lepší pozici, a užíval si to. Ne útočně, spíš samozřejmě. A to bylo možná horší. Člověk totiž čeká férovost, zvlášť tam, kde tráví většinu života.
Když pochopíte, že loajalita není vždy výhoda
Jedno odpoledne jsem seděla v kanceláři sama. Pracovala jsem na úkolu, který jsem kdysi dělala společně s kolegou, ale ten mezitím odešel, protože ho nebavilo neustále poslouchat o tom, jak firma staví na mladých talentech a staré struktury jsou prý neefektivní. V tu chvíli jsem si uvědomila, že možná nejsem problém já, ale prostředí, které přestalo vidět hodnotu v lidech, kteří ho drží pohromadě.
Nováček byl naladěný na úplně jinou vlnu. Pro něj byla firma jen zastávka na kariérní mapě. Pro mě to byl kus života. A právě proto mě tolik bolelo, když jsem zjistila, že loajalita není výhoda, ale něco, co vedení bere jako samozřejmost. Když už jsem ho neměla co dalšího naučit, uvědomila jsem si, že se musím rozhodnout. Buď zůstanu tam, kde mě přehlížejí, nebo si dovolím udělat krok pro sebe.
A tak jsem si tiše začala hledat nové možnosti. A najednou jsem zjistila, že svět není jen o tom, kdo přišel s diplomem a sebevědomím, ale i o tom, kdo umí vydržet, přizpůsobit se a být oporou. Možná jsem tehdy nedostala lepší smlouvu než on, ale získala jsem něco jiného. Odvahu odejít. A někdy je právě ta odvaha největším vítězstvím.
