Článek
Ve školce plánujeme divadlo s velkým předstihem. Dva měsíce dopředu domlouváme termín, řešíme dopravu, časový harmonogram i počet dětí. Rodiče mají možnost děti přihlásit, účast není povinná a vždy počítáme s tím, že část dětí zůstane ve školce. Informace visí na nástěnce, jsou na webu školky a několikrát je připomínáme i ve společném chatu. Přesto se pokaždé opakuje stejný scénář.
Před každým divadlem rodiče výslovně žádáme, aby ten den děti nepřišly v zimních kombinézách. Nejde o rozmar. Jde o čistou logistiku. Děti sedí v sále, je tam teplo a prostor je omezený. Převlékat dvacet dětí v úzké uličce není pohodlné ani důstojné. Přesto se pokaždé objeví několik dětí navlečených od hlavy až k patě, jako by šly na saně, ne do divadla.
Když se domluva míjí účinkem
V šatně pak stojíme s hromadou rukavic, čepic a kombinéz a snažíme se zachovat klid. Děti jsou natěšené, chtějí do sálu, ptají se, kdy to začne. My mezitím zápasíme se zipy, knoflíky a zpocenými rukávy. Není to příjemné pro nikoho. Ani pro děti, ani pro dospělé, kteří se snaží všechno zvládnout tak, aby program mohl začít včas.
Nejvíc mrzí pocit, že komunikace zůstává jednostranná. Informace opakujeme, vysvětlujeme, připomínáme. Přesto se setkáváme s překvapenými pohledy a někdy i s podrážděnými reakcemi. Rodiče se diví, proč je problém kombinézu sundat. Proč to nejde rychleji. Proč si s tím neumíme poradit. Jenže kdo někdy zkoušel svléct pětileté dítě v cizím prostředí, ví, že to není otázka dvou minut.
Marnost, která se těžko pojmenovává
Jsou chvíle, kdy má člověk pocit, že mluví do prázdna. Ne proto, že by rodiče byli zlí nebo lhostejní. Spíš proto, že informací je dnes tolik, že některé zapadnou. Jenže právě tyhle drobnosti pak rozhodují o tom, jestli celý den poběží hladce, nebo se změní v nekonečný stres. A ten se přenáší i na děti, které by si přitom měly hlavně užít pohádku.
Ve školce se učíme trpělivosti. Každý den. Víme, že rodiče mají spoustu starostí, spěchají do práce a řeší tisíc věcí najednou. Přesto bychom si přály, aby právě u těchto akcí zazněla větší spolupráce. Nejde o naše pohodlí, ale o klid dětí. O to, aby nemusely zbytečně čekat, potit se a ztrácet pozornost ještě před začátkem představení.
Malá změna, která by pomohla všem
Stačilo by tak málo. Oblečení, které se snadno svléká. Mikina místo kombinézy. Bunda, kterou lze rychle sundat a pověsit. Věci, které dávají smysl v prostoru, kde se děti nehýbou venku, ale sedí v sále a sledují příběh. Tyhle drobnosti dělají obrovský rozdíl. Pro děti, pro učitelky i pro samotný průběh celé akce.
Divadlo má být odměna. Něco, na co se děti těší a o čem pak ještě dlouho vyprávějí. Byla by škoda, aby se z něj stávalo pole tichých bojů s oblečením a časem. Komunikace je někdy složitá, to je pravda. Ale možná právě takové situace ukazují, že smysl domluvy se skrývá v maličkostech. A že když se potkají na obou stranách, může být celý den o poznání lehčí.
