Článek
Ne na Šumavě, ani na Vysočině, ale v malé sicilské vesnici, kde moře voní po solí, ulice po citronovnících a každý den začíná pozdravem „buongiorno“ od souseda.
Zažila dětství, na které se nezapomíná. Ne kvůli komfortu, ten totiž chyběl, ale kvůli atmosféře. Otec kdysi pracoval jako funkcionář, po roce 1968 však skončil u dělnické práce. Maminka byla účetní a život rodiny se točil kolem toho, co bylo – nikoliv, co by mohlo být. Byt, peníze, plány – vše bylo na hraně. Nic se nedostávalo samo. Ani herectví. Na DAMU se dostala až na třetí pokus a před tím si prošla povoláními, na která většina slavných dnes zapomíná – učitelka v mateřské škole, vychovatelka, pomocná síla ve zdravotnictví. Realita tehdejších dní nebyla růžová, ale pevně zakotvená ve skromnosti.
Bydlení bylo dlouho provizorium. Pronájmy, sdílené byty, pokusy o domov. Teprve s výtvarníkem Miroslavem Zdeňkem, po narození dvojčat Adama a Karolíny, začali společně vytvářet místo, které mělo být jejich. Domov vznikal postupně, vlastníma rukama, mezi povinnostmi, pracovními závazky a dětským smíchem. Ale opravdový sen se naplnil až později – a ne v Praze.
Na Sicílii objevila svět, který s ní ladí. Místo bez pozlátka, bez hotelových resortů a turistického shonu. Obyčejná italská Vesnice, kde domy nejsou nabarvené pro Instagram, ale postavené pro skutečný život. Právě tam, obklopená olivovými háji a vinicemi, našla domek, který jí dává víc než jen střechu nad hlavou. Dává jí rytmus, který Praha nemá – pomalejší, klidnější, prostý. Dům, kde každá dlaždice nese svůj příběh a kde výhled na moře není luxusem, ale součástí dne.
Žádné vířivky, žádná moderní architektura. Spíš pastelové stěny, dřevo, kámen a svěží stín v poledním žáru. Italská jednoduchost, která nerezonuje s módními katalogy, ale s duší. Nešlo o žádnou investici. Nehledala místo, kde by zhodnotila peníze. Hledala místo, kde by mohla být sama sebou. A našla ho.
Sicilská komunita ji přijala s otevřeností, která není hraná. Stala se součástí každodenního dění, byť jen jako tichý pozorovatel. V malém městečku se cítí doma. Nehoní se za ničím, a přesto má vše – klid, prostor k přemýšlení, chvíle se svou dcerou Karolínou, se kterou sem často jezdí.
Některé domy se tu svého času prodávaly za symbolické jedno euro. Zní to jako sen, ale realita měla háčky – rekonstrukce, povinnosti, termíny. Eva na žádné výprodeje nespoléhala. Domek si vybrala podle srdce. A přesto ji nevyšel nijak draho. V porovnání s českými chalupami šla cestou, která byla ekonomicky i lidsky mnohem schůdnější. Chtěla místo, kde nebude turistkou, ale obyvatelkou. A přesně to se jí podařilo.
Dům na Sicílii tak není jen útočištěm od ruchu českého města. Je prostorem, kde se může nadechnout, být sama sebou a nechat čas plynout. Místem, kde místo večerních zpráv přichází tiché „buona notte“ od sousedů. A kde se dny neměří kalendářem, ale sluncem nad mořem.
Zdroje:
