Článek
A když se k tomu přidá ještě neodbytnost, máte zaděláno na opravdu nepříjemný zážitek.
Vše začalo celkem nevinně. Moje dobrá známá Klára, mladá a ambiciózní inženýrka, která pracovala jako finanční poradkyně, mi pomohla rozhodovat se, kam uložit část mých úspor. Byla vždy profesionální, nikdy na mě netlačila a vysvětlovala mi všechny možnosti tak, abych jim rozuměla. Jenže pak ze společnosti odešla, a jak mi později svěřila, jedním z důvodů byl právě tlak vedení, aby nutila klienty do dalších a dalších produktů.
Její klienty, včetně mě, převzala Marie. Hned při prvním setkání v její kanceláři, kde jsem se cítila trochu jako na pohovoru, jsem zaznamenala rozdíl. Zatímco Klára se mě vždy ptala na mé finanční cíle a plány, Marie už měla předem vytištěnou analýzu (samozřejmě s grafy, které šly dolů všude tam, kde jsem neměla založený nějaký jejich produkt) a připravený seznam toho, co bych „měla“ udělat.
„Vidím tady značné nedostatky ve vašem portfoliu,“ řekla mi s vážnou tváří, jako by oznamovala smrtelnou diagnózu. „Chybí vám ještě jedno penzijní spoření, životní pojištění by chtělo navýšit a určitě bychom měli založit ještě jeden investiční produkt. Stačila by tisícovka měsíčně a za pár let byste mohla mít našetřeno na…“
Přerušila jsem ji a vysvětlila, že zatím nepotřebuji další produkty. Mám hypotéku, životní pojištění, penzijní spoření a ještě menší investice. Na víc teď prostě není prostor v mém rozpočtu.
Zdálo se, že to Marie pochopila. Ale o tři měsíce později mi zazvonil telefon. Marie volala, že by bylo dobré udělat novou finanční analýzu, protože se změnily úrokové sazby a některé produkty mají teď lepší podmínky. Trochu neochotně jsem souhlasila s další schůzkou.
Seděla jsem znovu v té stejné kanceláři, na stejné židli, a poslouchala v podstatě stejnou prezentaci. „Kdybyste každý měsíc odložila jen tisícovku do tohoto produktu, za deset let byste měla našetřeno…“ Marie byla jako gramofonová deska, která se zasekla. Pevně jsem jí oznámila, že děkuji za starost, ale další produkt si zakládat nebudu.
O tři měsíce později situace stejná. Marie volala, mluvila o změnách na trhu, o nových příležitostech, o tom, že bychom měli aktualizovat mou finanční situaci. Zase to skončilo u tisícovky, kterou bych měla každý měsíc někam ukládat.
Při čtvrté takové schůzce mi už došla trpělivost. „Marie, chápu, že je to vaše práce, ale musím vám něco říct. Pokud se mi někdy podaří ušetřit tisícovku měsíčně navíc, koupím si za ni nové botičky nebo parfém, ale rozhodně nezaložím další investiční produkt. Mám již dost závazků a nepotřebuji další,“ řekla jsem jí přímo. Marie se zatvářila, jako bych jí právě oznámila, že věřím, že Země je placatá.
„Ale to je přesně to, proč byste měla investovat. Za pár let byste si mohla koupit ne jeden, ale deset parfémů!"nedala se.
Nakonec mi došlo, že zdvořilost na tuto ženu neplatí. „Marie, myslím to vážně. Nechci zakládat další produkt a prosím, abyste mi kvůli tomu už nevolala,“ řekla jsem pevně a vstala jsem ze židle.
Její telefonáty však nepřestaly. Každé tři měsíce, jako by měla nastavený budík. Přestala jsem je zvedat. Pak začala psát emaily, které jsem odsouvala do spamu. Nakonec jsem napsala stížnost vedení společnosti. Teprve potom nastalo ticho.
Nejsmutnější na celé situaci bylo, že Marie by možná byla dobrá finanční poradkyně, kdyby se soustředila na skutečné potřeby klientů místo na plnění svých prodejních cílů. Klára mi později řekla, že přesně tohle byl důvod, proč z firmy odešla – nesnesla ten tlak nutit lidi do produktů, které ne vždy potřebovali.
Dnes mám nového finančního poradce, který je spíš jako Klára – naslouchá, vysvětluje a netlačí. A ano, občas si za ušetřenou tisícovku koupím nové boty a nemám z toho vůbec špatný pocit. Ne všechny peníze musí skončit zainvestované – některé jsou investicí do okamžité radosti, a to je také důležité.
