Článek
Byl podzimní víkend a já se chystal na další setkání s dětmi, které mi měla předat má bývalá manželka. Už předem jsem věděl, co mě čeká. Každý pátek a neděle to samé – příchod, rychlý pozdrav a pak zároveň průvodce, jakoby předávání dětí bylo inspekcí mezi dvěma armádními jednotkami.
Když jsem syna a dceru před týdnem převzal, zase to začalo. „Počkej, počkej,“ říkala a vytahovala telefon – bylo jasné, že děti budou ještě chvíli pózovat k dalším fotkám. „Musím si je vyfotit, abych měla jistotu, že máš všechno, co jsi odnesl.“ Při pohledu na mé děti, jak stojí v perfektně sladěném oblečení, jsem si uvědomil, že tato chvíle připomíná spíš módní přehlídku než obyčejné předání.
Pak následoval seznam – a to včetně detailního rozpisu všeho oblečení na nich i věcí v batůžku. Trvalo to několik minut, kdy jsem se snažil být co nejvíc pozorný a nikdy nezapomenout žádný kus oblečení. Věřím, že o ty věci nechci přijít, nechci ji připravit o to, co do dětí investovala, ale upřímně? Jako muž to vnímám trošku jinak.
Vidím věci víc pragmaticky – zapomněl jsem ještě něco? No tak snad to přinesu příště. Pro mě nejsou dětské věci světoborná priorita, prostě patří k rodičovství a občas se něco ztratí nebo někde zapomene. Ale u ní, když náhodou něco chybí, je to jako by někdo spustil alarm. Křik, hysterické výkřiky, obviňování – já vím, že je to kvůli dětem, ale to napětí se nedá ignorovat.
Někdy o tom večer přemýšlím: Proč to musí být takový boj? Proč mám pocit, že kdybych něco přehlédl, poškodím nejen její důvěru, ale i celý jejich malý svět stability? Mám chuť říct: „Podívej, nejsme ve válce, nejsme v kontrolní věži, jsme rodiče těch dětí a měli bychom se podporovat, ne si komplikovat životy.“
Zároveň vím, že se musím naučit respektovat její způsob, jak si udržet pořádek v jejich světě. A ona by zase mohla přibrzdit trošku s těmi kontrolami a nechat věci jít plynout. Proto jsem začal navrhovat jednoduché kompromisy – založili jsme společný seznam věcí, který se oba snažíme udržovat aktuální. Už to není potřeba fotit vše do posledního trička, i když to chvílemi vypadá, že by to pobavilo nejen nás, ale třeba i naše děti.
Naše děti už začínají chápat, že i ony přebírají odpovědnost – kontrolují si, co si berou, co vrací. A občas, když to jde, se i u nás objeví úsměv a trochu nadhledu nad tím napětí, které kolem těchto maličkostí bylo.
Ještě to není dokonalé, ale učíme se spolu žít dál, protože nakonec to nejdůležitější nejsou všechny ty trička nebo ponožky, ale to, aby děti měly oba rodiče, kteří je milují a zvládají spolu vycházet i přes rozdílné pohledy na takové detaily. A to je přece nejdůležitější.
