Článek
Je zvláštní, jak dlouho si s někým můžete psát a mít pocit, že si rozumíte, a pak stačí jediný večer, aby se všechno sesypalo jako domeček z karet. Jmenuji se Helena, je mi jednapadesát a po delší době jsem si řekla, že už nechci být jen sama se svým čajem a knihou. Zkusím dát šanci něčemu novému. Netušila jsem, že budu z restaurace doslova prchat.
Seznámili jsme se přes internet. Žádné hloupé narážky, žádné nevkusné poznámky. Psal hezky, srozumitelně, měl nadhled, shodli jsme se na tom, že máme rádi výlety i dobré jídlo. Psali jsme si skoro měsíc. Nepřeháněl, netlačil, působil vyrovnaně. Když navrhl, že bychom se mohli potkat osobně, měla jsem radost. Říkala jsem si, že v mém věku už člověk nemá přehnaná očekávání, ale malé motýlky jsem cítila.
Domluvili jsme si večeři v příjemné restauraci. Nic nóbl, ale útulné místo, kde si můžete v klidu povídat. Přišel včas. Vypadal přesně jako na fotkách. Upravený, čistý, lehce nervózní. První minuty byly vlastně fajn. Objednali jsme si jídlo, já sklenku vína, on minerálku. Usmál se na mě a řekl, že mu sluší moje šaty. Bylo to milé. Uvolnila jsem se.
Pak přišel zlom. Aniž bych se na cokoli ptala, začal vyprávět o tom, že má za sebou náročné období u zubaře. Řekla jsem něco v tom smyslu, že to tedy muselo být nepříjemné, a čekala jsem, že tím téma skončí. Jenže ono teprve začalo.
Do detailu mi líčil zákroky, vrtání, tahání, otoky, injekce. Popisoval bolest tak barvitě, až jsem měla pocit, že mi brní vlastní dásně. Snažila jsem se stočit hovor jinam. Zeptala jsem se na práci, na cestování, na jeho koníčky. Odpověděl jednou větou a hned se vrátil k zubům. K tomu, jak mu neseděla dočasná náhrada. Jak mu otékaly dásně. Jak nemohl kousat.
Když už jsem si myslela, že to nemůže být horší, usmál se a řekl, že mi něco ukáže. A opravdu. Uprostřed večeře si vyndal horní náhradu a pak i dolní. Položil je na ubrousek vedle talíře a začal mi vysvětlovat, jak jsou udělané, z čeho jsou, jak drží. Zůstala jsem sedět s vidličkou v ruce a přemýšlela, jestli se mi to zdá.
Nezdálo.
Jídlo přede mnou náhle ztratilo veškeré kouzlo. Vnímala jsem jen jeho hlas, který pokračoval v detailním výčtu komplikací. Mluvil o nevolnostech po zákroku, o tom, jak mu bylo špatně z antibiotik, kolik nocí nespal. A pak přešel k financím. Kolik ho stála jedna korunka, kolik druhá, jak si všechno poctivě spočítal a že by za to mohl mít pěknou dovolenou u moře. Dokonce začal nahlas kalkulovat, kolik let bude ještě splácet.
Seděla jsem tam a cítila, jak se ve mně mísí stud, znechucení i lítost. Ne kvůli jeho zubům. Každý máme nějaké zdravotní potíže a ve vyšším věku je to normální. Šlo o tu situaci. O absolutní necitlivost k tomu, že jsme na prvním rande. U večeře. Že bych možná raději mluvila o čemkoli jiném než o otiscích dásní a cenících stomatologických výkonů.
Zkusila jsem ještě jednou změnit téma. Zeptala jsem se, co ho těší, co rád dělá ve volném čase. Odpověděl, že teď hlavně řeší doladění protéz, protože chce, aby mu dobře seděly. V tu chvíli jsem věděla, že tohle nezvládnu.
Udělala jsem něco, co normálně nedělám. Nejsem typ, který by odcházel bez rozloučení. Vždycky se snažím věci říkat na rovinu. Jenže on mi vlastně žádný prostor nedal. Neposlouchal, nevnímal, jel si svou zubní anabázi dál a dál.
Omluvila jsem se, že si musím odskočit. Vzala jsem kabelku a u východu zaplatila svou útratu. Srdce mi bušilo až v krku. Připadala jsem si jako puberťačka, která utíká z nepovedené schůzky. Vyšla jsem ven na čerstvý vzduch a nadechla se tak hluboce, až mě píchlo u žeber. A pak jsem prostě šla. Rychle. Bez ohlédnutí.
Telefon mi začal vibrovat asi po deseti minutách. Nezvedla jsem ho. Přišla zpráva, jestli jsem v pořádku a kam jsem zmizela. Odpověděla jsem až doma. Stručně a slušně. Napsala jsem, že jsme si zřejmě nesedli a že mu přeji všechno dobré.
Možná si někdo řekne, že jsem měla vydržet. Že po padesátce už člověk nemá být tak vybíravý. Já si to nemyslím. Nešlo o zuby. Šlo o cit. O schopnost vnímat druhého. O to, že první schůzka má být o poznávání, o lehkosti, o jiskře. Ne o demonstraci horní a dolní náhrady mezi hlavním chodem a dezertem.
Dnes už se tomu dokážu trochu zasmát. Vyprávěla jsem to kamarádce a nevěřila vlastním uším, když jsem slyšela, jak absurdně to zní. Ale tehdy mi do smíchu nebylo. Bylo mi spíš líto toho měsíce psaní a nadějí.
Jednu věc mi to ale dalo. Uvědomila jsem si, že i v jednapadesáti mám právo zvednout se od stolu a odejít, když se necítím dobře. Nemusím být za každou cenu slušná na úkor sebe. A příště, až půjdu na rande, si budu přát jediné. Aby se místo zubních náhrad mluvilo třeba o obyčejných věcech. O životě. O radostech. A aby jídlo zůstalo jen jídlem, ne kulisou k lékařské přednášce.
