Článek
Na našem oddělení se poslední týdny neřeší jen výsledky vyšetření a služby, ale i jedna podivná hra, která se rozehrála mezi kávovarem a sesternou. Jsem zdravotní sestra, můj muž Petr je lékař a pracujeme ve stejné nemocnici, každý pod jiným primářem. Dlouhé roky jsme měli tichou, pevnou jistotu. Věděla jsem, kdo je doma, i v práci. Jenže s příchodem nové sestry se atmosféra změnila a poslední týdny mám pocit, že sleduji vlastní manželství zpovzdálí.
Jmenuje se Eva. Rozvedená, upravená, s úsměvem, který rozdává trochu víc, než je nutné. A s krabičkami plnými buchet.
Petr byl vždycky na sladké. Když jsem doma upekla bábovku, zmizela během dvou dnů. Věděla jsem přesně, kolik kousků si vezme po večeři, jak si je krájí na malé porce, aby měl pocit, že si dává jen trochu. Sladké bylo jeho slabostí a já to brala jako roztomilý detail našeho manželství. Jenže nedávno jsem si všimla, že bábovka zůstává na talíři déle než obvykle. Neubývala.
Nejdřív jsem si myslela, že je unavený. Služby byly náročné, pacientů hodně. Když ale třetí den po sobě odmítl i svůj oblíbený koláč, začalo mi to vrtat hlavou. Petr není typ, který by ze dne na den ztratil chuť na sladké. A už vůbec ne bez důvodu.
Odpověď přišla nenápadně. V nemocnici se věci šíří rychleji než infekce. U kávy jsem zaslechla kolegyně, jak se baví o tom, že nová sestra peče prý každý den. A že její výtvory končí hlavně na stole v lékařské pracovně. Petr je mezi prvními ochutnávači. Údajně proto, že má na sladké slabost. Údajně proto, že si zaslouží něco dobrého ke kávě.
Když jsem to slyšela, sevřel se mi žaludek. Ne kvůli těm buchtám. Kvůli tónu, jakým se o tom mluvilo. Eva o Petrovi básnila otevřeně. Chválila ho za každou maličkost, obdivovala jeho přístup k pacientům, zdůrazňovala jeho klid a profesionalitu. A dělala to tak okatě, že si toho všimli i sanitáři. Jako by snad zapomněla, že jeho žena stojí pár metrů od ní u jiného lékaře.
Nejvíc mě překvapilo, že Petr to celé bral lehce. Vnímal to jako milé gesto. Něco, co zpestří dlouhou službu. Neviděl za tím nic víc. Možná opravdu nechtěl vidět. Muži někdy dokážou být až dojemně slepí. Nečtou mezi řádky, když jim někdo položí pod nos talíř s domácí bábovkou a usměje se.
Já mezi řádky čtu až příliš dobře.
Nejsem žárlivý typ. Za ty roky jsme si s Petrem prošli dost věcmi, abych věděla, že náš vztah nestojí na jednom pohledu přes chodbu. Jenže tohle nebyl jeden pohled. Byla to každodenní pozornost, systematická péče, sladká pozvánka zabalená do alobalu. A hlavně veřejné obdivování, které znělo skoro jako námluvy.
V takové chvíli se ve mně mísí hněv s ponížením. Nejsem jen manželka doma. Jsem i kolegyně v práci. A sledovat, jak jiná žena okatě nadbíhá mému muži přímo přede mnou, má jinou váhu než anonymní flirt někde na večírku. Tady jde o prostor, kde trávím polovinu života.
Rozhodla jsem se, že scénu dělat nebudu. Nejsem ten typ, který by si šel vyřizovat účty mezi lůžky pacientů. Ale zároveň jsem věděla, že to nenechám vyšumět. Můj plán byl možná trochu dětinský, ale v tu chvíli mi dával smysl.
Když Eva vsadila na sladké, vsadím na něj taky. Jen jinak.
V sobotu jsem vstala dřív než obvykle a pustila se do pečení. Linecké, perník, dvě bábovky, štrúdl. Kuchyň voněla jako o Vánocích. Petr chodil kolem a s úsměvem ochutnával ještě teplé kousky. Neptal se, proč toho dělám tolik. Bral to jako rozmar, možná jako projev péče.
Během víkendu jsem mu sladké servírovala s takovou intenzitou, že třetí den už jen při pohledu na talíř zavrtěl hlavou. Smál se, že začíná mít cukr i v krvi. A přesně to jsem potřebovala slyšet. Ne zlomyslně, spíš strategicky. Chtěla jsem, aby se mu sladké spojilo s přebytkem, ne s nedostatkem.
V pondělí ráno odcházel do práce s tím, že na nic sladkého nemá ani pomyšlení. A já věděla, že až mu Eva nabídne svou další bábovku, nebude mít chuť ani z povinnosti.
Nešlo mi jen o buchty. Šlo o hranici. O to, aby si Petr sám uvědomil, že pozornost, která se tváří nevinně, může být pro druhého nepříjemná. A aby ji dokázal sám odmítnout. Ne kvůli mně, ale kvůli nám.
Na oddělení se mezitím dál šeptá. Lidé si všímají, kdo komu nosí kávu, kdo se u koho zastaví o pár minut déle. Nemocnice je malý svět. A v malém světě se věci zvětšují.
Možná si s ní jednou promluvím. Klidně a bez křiku. Ne jako sokyně, ale jako žena, která ví, co chce chránit. Nehodlám nikoho urážet ani ponižovat. Ale pokud bude dál přehlížet, že Petr má manželku, která je pár dveří od něj, pak jí tu skutečnost připomenu. Má manželku, která si své manželství nenechá rozmělnit mezi drobky z cizí bábovky.
