Článek
Jmenuji se Martina a ještě před pár týdny jsem si myslela, že kulatiny v práci oslavím s lehkostí a radostí. Letos mě čekala čtyřicítka. Věk, který ve mně vyvolával směs pokory a hrdosti. Nechtěla jsem stát dva dny u sporáku a po nocích mazat chlebíčky. Mám rodinu, povinnosti, práci, která mě často pohltí i po pracovní době. Rozhodla jsem se proto pro catering. Vybrala jsem místní firmu, která má dobré jméno, ochutnala jsem jejich nabídku a objednala kombinaci obložených mini sendvičů, quiche, zeleninových wrapů a drobných dezertů. Chtěla jsem, aby to bylo pestré a profesionální. Aby to působilo slavnostně.
V den oslavy jsem přišla do kanceláře s lehkou nervozitou. Krabice s občerstvením voněly a na velkém stole v zasedačce všechno vypadalo opravdu hezky. Barevné ovoce, malé dortíky, slané košíčky. Kolegové se usmívali, popřáli mi a já měla pocit, že jsem udělala správné rozhodnutí. Nešlo mi o okázalost, spíš o to, aby si každý našel něco podle chuti a nemusela jsem řešit, zda mám dost šunky nebo jestli se mi nerozpadne domácí roláda.
Radost mi vydržela asi dvě hodiny. Když jsem si šla do kuchyňky pro vodu, zaslechla jsem tlumené hlasy tří starších kolegyň. Seděly u stolu a probíraly moje občerstvení s výrazem znalců. Podle jejich tónu bylo zřejmé, že jsem se dopustila zásadní chyby. Domácí je prý vždycky lepší. Když už má někdo kulaté narozeniny, měl by si dát práci a něco upéct. Objednat catering je snadné a pohodlné. V jejich pohledu to znamenalo jediné: nechtěla jsem se namáhat.
Nešlo jen o poznámky k jídlu. Mezi řádky jsem slyšela soud. Jako bych odbyla vlastní oslavu. Jako bych nebyla dostatečně vděčná kolektivu, že s nimi mohu sdílet pracovní čas. V jejich představě měla správná oslava vypadat jinak. Stůl plný domácích chlebíčků, krémový dort z vlastní trouby, talíře a ubrousky přinesené z domova. To všechno jako důkaz, že mi na ostatních záleží.
Stála jsem za dveřmi a najednou se mi sevřel žaludek. Celé to plánování, výběr, snaha udělat něco hezkého, se v jejich očích smrskly na pohodlnost a lenost. Přitom jsem právě tím, že jsem zvolila catering, chtěla všem dopřát kvalitu a pestrost. Nechtěla jsem šetřit ani si to zjednodušit. Jen jsem si dovolila nevyčerpat se kvůli tradici, která už dávno ztratila původní lehkost.
Ten den jsem se snažila tvářit normálně. Usmívala jsem se, přijímala přání a děkovala. V hlavě mi ale stále dokola běžela slova o tom, že domácí je lepší a že jsem to odbyla. Uvědomila jsem si, že to není poprvé, kdy tyto tři kolegyně hodnotí, kdo co přinesl. Jednou byl problém malý dort, podruhé obyčejné chlebíčky z lahůdkářství. Vždycky se našlo něco, co nebylo dost.
Odpoledne jsem si je zavolala stranou. Nechtěla jsem scénu, jen jsem potřebovala říct, co ve mně zůstalo. Klidně jsem jim vysvětlila, že jsem oslavu neodbyla. Že jsem ji pojala po svém, s ohledem na svůj čas i energii. Připomněla jsem jim, že smyslem podobných setkání by měla být radost a přání, ne soutěž o nejlepší pomazánku. A že mě mrzí, že místo obyčejného poděkování slyším výčitky.
Z jejich reakcí bylo patrné, že to vnímají jinak. Tradice je tradice a podle nich by se měla držet. V jejich světě se péče měří hodinami strávenými u trouby. Já jsem ale v tu chvíli pochopila, že se do jejich očekávání nikdy nevejdu. A možná už ani nechci.
Domů jsem ten den odcházela s pocitem zvláštního vystřízlivění. Čtyřicítka pro mě symbolizovala nový začátek, větší klid a jistotu v tom, kým jsem. Místo toho jsem si z práce odnesla pachuť malichernosti. Došlo mi, že nepotřebuji dokazovat svou hodnotu tím, kolik vajec nakrájím na chlebíčky.
Rozhodla jsem se, že příště už nic pořádat nebudu. Žádné oslavy v kanceláři, žádné stoly plné jídla. A stejně tak se nebudu účastnit těch cizích, kde se místo přání řeší, jestli je dort dost nadýchaný. Své narozeniny budu slavit tam, kde je upřímná radost a kde se nepočítají body za domácí krém.
Možná to někdo označí za přecitlivělost. Pro mě je to ale hranice. Naučila jsem se, že ne každá tradice stojí za to, aby člověk kvůli ní potlačil vlastní pocit. Čtyřicet let mi přineslo jednu důležitou věc: odvahu říct, že něco dělat nechci. A tentokrát je to právě oslava v práci, která mi víc vzala, než dala.
