Článek
Je zvláštní, jak se všechno může změnit v jediném okamžiku – a taky že změnilo. Z jednoho špatného kroku byla bolest, ze které se mi zatmělo před očima. A z vysněné dovolené příběh, na který nezapomenu.
Do Rumunska jsme jeli s batohem a mapou, tak jak to máme nejradši. Žádné hotely, jen horské chaty, stany, kamení pod nohama a dny naplněné tichým šuměním lesa. Těšila jsem se. Po dlouhém a vyčerpávajícím pracovním roce jsem potřebovala vypnout. Těšila jsem se na chvíle, kdy budu jen kráčet vpřed, sledovat, jak se střídá světlo a stín, a konečně se znovu cítit volná. Těšila jsem se na chvíle se svým partnerem, který mě vždycky trochu vytáhne z mé spořádané komfortní zóny. A ono to vyšlo – aspoň pár dní.
Byli jsme vysoko, když jsem uklouzla. Stačil jeden vlhký kámen, blbý úhel a podivný zvuk v zápěstí, který mi ještě teď rezonuje v hlavě. Sedla jsem si na zem a chvíli jen dýchala. On stál nade mnou, tvář měl najednou úplně jinou než předtím. Vážnou. Dosedl ke mně a jen tiše otevřel lékárničku. Opatrně mi zafixoval ruku a pak vytáhl ze svého batohu šátek, který nosí jako pokrývku hlavy. Udělal z něj závěs. Bez zbytečných slov. Jen mě pohladil po tváři a zeptal se, jestli zvládnu dojít do údolí.
Zvládla jsem to. Bolí mě to i teď, když to píšu. Ale víc než ta ruka mě bolelo vědomí, že se nemáme kam vrátit. Byli jsme uprostřed hor, s minimálním signálem a bez šance dostat se do nemocnice. Měla jsem štěstí. Ruka nebyla úplně nateklá, bolest se dala snést, když jsem si vzala ibalgin. A tak jsme pokračovali. Každý krok mě naučil víc než celé roky sezení v kanceláři. Jak být trpělivá. Jak si říct o pomoc. Jak si přiznat, že nejsem nezničitelná. A jak moc důležité je mít vedle sebe někoho, kdo nepanikaří, když se něco pokazí.
Domů jsme dorazili po dalších třech dnech. První věc, co jsem udělala, bylo, že jsem šla k lékaři. Rentgen byl nekompromisní. Zlomenina v zápěstí, ale naštěstí bez posunu. Stačila sádra. A úleva. Protože kdyby to bylo složitější… Nechci si ani představovat, že bych potřebovala operaci. V rumunských horách, daleko od civilizace, bez pořádného připojení… to bych nedala. A najednou jsem se přistihla, jak sedím v čekárně a poprvé za ten týden opravdu brečím.
Teď mám ruku v sádře a všechno dělám jednou. Trvá mi to dýl. Sprchování je dobrodružství, oblékání komedie. Ale víte co? Jsem vděčná. Za to, že to dopadlo jen takhle. Za mého muže, který mi byl v horách tou největší oporou. Za to, že jsme zvládli dojít až do cíle, i když jsme nemuseli. A taky za tu zkušenost. Protože někdy vás zlomí maličkost – a jindy vás udrží na nohou síla, o které jste ani nevěděli, že ji v sobě máte.
