Článek
Je mi sedmačtyřicet a ještě před pár týdny by mě ani nenapadlo, že se jednou budu cítit provinile za to, že jsem spokojená. S Romanem jsme spolu téměř pětadvacet let. Máme dvě děti, dceru a syna, a vychovali jsme je v prostředí, kde se mluví otevřeně a kde se problémy nezametají pod koberec. Oba dnes míří na vysoké školy, sportují a mají své cíle. Já v tom vidím přirozený výsledek let, které jsme jim věnovali. Některé moje kolegyně v tom ale vidí důvod k závisti.
Roman je architekt. Když jsme se poznali, byl to mladý muž s hlavou plnou plánů a skicákem plným nápadů. Nebyl okázalý, spíš tichý a soustředěný. Já pracuji jako účetní a vždy jsem měla blízko k řádu a stabilitě. Vzali jsme se poměrně brzy, bez velkých gest, ale s jistotou, že chceme jít stejným směrem. Začátky nebyly jednoduché. Roman si budoval jméno, já hlídala každou korunu a učila se skloubit práci s mateřstvím.
Náš dům na okraji města nevyrostl ze dne na den. Stejně tak nevznikla přes noc ani naše pohoda. Roman trávil dlouhé hodiny nad projekty, já nad tabulkami a uzávěrkami. Večer jsme se potkávali u kuchyňského stolu a probírali plány, rozpočet i dětské starosti. Když se nám narodila dcera a o pár let později syn, tempo našeho života se zrychlilo. Tréninky, kroužky, škola. Byla jsem unavená, Roman také, ale nikdy jsme si nedovolili, aby únava mezi námi zůstala jako tichá výčitka.
Vždy jsme věděli, že vztah potřebuje péči. Mluvili jsme spolu o penězích, o dětech, o vlastních ambicích i o tom, co nás trápí. Roman na sobě pracoval profesně i fyzicky, já jsem si hlídala, abych se neztratila jen v roli matky a účetní. Nešlo o dokonalost, ale o snahu nezlenivět. I naši blízkost jsme brali jako něco, co si zaslouží pozornost a energii.
Naše děti vyrostly ve světě, kde má sport i vzdělání své místo. Dcera běhá atletiku, syn hraje hokej. Oba mají dobré známky a jasnou představu o budoucnosti. Nejsem na ně pyšná proto, abych někoho ohromila, ale proto, že vím, kolik času a podpory za tím stojí. Jsme rodina, která drží pohromadě. Smějeme se u večeře, umíme si vyjít vstříc a doma je dobrá nálada.
Právě o těchto obyčejných věcech jsem v práci občas mluvila. Stejně jako ostatní ženy vyprávěly o svých víkendech, dětech nebo manželech. Jenže jejich příběhy byly často plné zklamání. Rozvody, hádky, partneři, kteří nepomáhají, děti bez motivace. Postupně jsem si začala všímat, že když přijde řeč na nás, atmosféra u stolu se změní.
Jednoho dne mi bylo řečeno naplno, že moje řeči o harmonii a šikovných dětech působí jako provokace. Že ne každý má takové štěstí a že bych si měla uvědomit, jak to může druhé zraňovat. Zůstala jsem stát a nevěděla, co říct. Nikdy jsem nikoho nepřesvědčovala, že žiju dokonalý život. Jen nemám potřebu mluvit o Romanovi špatně, když si to nezaslouží.
Od té chvíle se ve firmě necítím dobře. Každá zmínka o víkendu nebo o dětech jako by byla pod drobnohledem. Mám pocit, že se čeká, kdy konečně přiznám nějaký problém. Přemýšlím, jestli mám své radosti tlumit, abych zapadla. Zároveň ale vím, že bych tím popřela sama sebe.
Vidím, že mnohé kolegyně procházejí těžkým obdobím. Rozvody, finanční tlak, starosti s dětmi. Chápu jejich únavu i frustraci. Ale odmítám přijmout roli viníka jen proto, že se nám s Romanem podařilo vybudovat stabilní zázemí. Vím, kolik práce a kompromisů je za tím schovaných.
Dnes jsem opatrnější. O Romanovi mluvím méně, o dětech jen tehdy, když se někdo zeptá. Úsměv si ale vzít nenechám. Naučila jsem se, že štěstí není soutěž. To, že se nám daří a že doma držíme pohromadě, není útok na nikoho jiného. Je to náš společný příběh, za kterým si stojím.
