Článek
S Renatou jsme spolu skoro deset let. Poznali jsme se v době, kdy jsme oba měli jasno v tom, že chceme žít naplno. Hodně jsme cestovali, sbírali zážitky, plánovali spontánní víkendy, pracovně rostli. Měli jsme čas jeden na druhého i sami na sebe. Ten život byl lehký, svobodný a vlastně velmi pohodlný. Děti do něj dlouho nezapadaly. A hlavně nezapadaly do mé představy.
Renata o rodině mluvila od začátku. Nikdy to nebyl nátlak v pravém slova smyslu, spíš tiché přání, které se vracelo v různých podobách. Když jsme byli s přáteli, automaticky si hrála s jejich dětmi, dívala se do kočárků a v očích měla něco, co jsem neuměl přehlédnout. Věděl jsem, že by ze sebe dala všechno. Jenže já jsem se na roli otce necítil. Představa závazku, který už nejde vzít zpět, mě děsila. Nechtěl jsem přijít o svobodu, na kterou jsem byl zvyklý. Nechtěl jsem měnit spontánní život za pleny a probdělé noci.
Deset let jsem odolával. Říkal jsem si, že pokud to oddálím dostatečně dlouho, třeba to téma vyšumí. Nevyšumělo. Spíš dozrálo. Uvědomoval jsem si, že Renata stárne a že její přání mít dítě není rozmarem. Bylo to hluboké přesvědčení. Nakonec jsem souhlasil. Částečně proto, že jsem ji miloval a nechtěl jí tu možnost vzít. Částečně proto, že jsem si začal namlouvat, že to možná nebude tak dramatická změna, jak si představuju.
Když Renata otěhotněla, něco se ve mně pohnulo. Najednou jsem se těšil. Představoval jsem si Erika jako malého kluka, kterého budu učit jezdit na kole, brát ho na koncerty, do kina, vyprávět mu o světě. V hlavě jsem měl obrazy společných zážitků, které přijdou jednou v budoucnu. Přeskočil jsem ale tu nejdůležitější část. Úplný začátek.
Erik je čtyři měsíce na světě a je to nádherný kluk. Zároveň je to miminko se silnými plícemi a nevyčerpatelnou energií. Jeho pláč dokáže zaplnit celý byt a noc se u nás rozpadá na hodinové úseky. Spánek je luxus, na který jen vzpomínám. Ráno vstávám do práce unavený, večer se vracím domů a vím, že mě čeká další směna. Ne fyzicky náročná, ale psychicky vyčerpávající.
Vím, že největší díl péče leží na Renatě. Je s Erikem doma, její den nemá pauzu. O to víc si někdy připadám provinile, když si v duchu postesknu. Jenže ta změna zasáhla i mě. Přestal jsem chodit cvičit, s kamarády jsem nebyl měsíce, spontánní výlety jsou minulostí. Každý krok se plánuje podle režimu malého člověka, který zatím nic nechápe a všechno potřebuje. Miluju ho, o tom není pochyb. Přesto si občas v duchu přiznám, že mi bývalý bezdětný svět chybí víc, než jsem čekal.
Občas se přistihnu, jak myslím na dobu před Erikem. Na večery, kdy jsme si s Renatou jen tak sedli na terasu a plánovali další cestu. Na víkendy, kdy jsme si mohli sbalit batoh a odjet bez přemýšlení. Chybí mi ten pocit lehkosti. A pak přijde výčitka. Jak si to vůbec můžu dovolit, když mám doma zdravého syna a ženu, která si tenhle život tolik přála?
Miluju Erika. Když mi usne na hrudi, cítím něco, co jsem předtím neznal. Je to směs ochrany, hrdosti a zvláštní křehkosti. Jenže vedle toho existuje i únava a pochybnosti. Někdy si sám pro sebe položím otázku, jestli jsem byl na otcovství opravdu připravený. A jestli se na něj vůbec někdo může připravit.
Učím se přijmout, že tyhle myšlenky ze mě nedělají špatného člověka ani špatného tátu. Znamenají jen to, že procházím obrovskou změnou. Že se loučím s jednou verzí svého života a zvykám si na jinou. Možná jsem si idealizoval jak bezdětnou svobodu, tak i otcovství. Realita je někde mezi.
Dnes už vím, že návrat zpět neexistuje. Náš život se s Erikem přepsal a já jsem jeho součástí. Každý den hledám rovnováhu mezi tím, kým jsem byl, a tím, kým se stávám. Někdy je to těžké. Někdy mám chuť utéct aspoň na pár hodin do starého světa. Ale pak se na mě podívá ten malý kluk a já si uvědomím, že ať si o sobě myslím cokoli, jsem jeho táta. A to je role, která mě mění víc, než jsem si kdy dokázal představit.
