Článek
Nezazněl vtip, neukázal na skrytou kameru. Jen se znuděně podíval na bankovku, co jsem držel v ruce. Zmrzlina pro mě, pro syna a dvě plechovky coly. Částka? Přes tisíc korun. Měl jsem chuť se smát, ale bylo mi spíš na zvracení.
Chorvatsko jsme si vybrali jako každé léto. Ne kvůli moři – i když to bylo fajn – ale protože jsme tam jezdili už s mými rodiči. Na stejné místo. Znali jsme cestu, paní domácí i tenhle stánek. Letos jsem vzal jen syna. Moje žena už s námi nejezdí. Říká, že si potřebuje odpočinout. Od nás. Neřekli jsme to nahlas, ale všichni víme, co to znamená. Bylo mezi námi ticho, dlouhé a unavené, ještě dřív než jsme vůbec začali balit kufry.
Možná i proto jsem tu zmrzlinu chtěl. Takový ten pokus o normální moment. Měl jsem pocit, že když si sedneme na lavičku s výhledem na moře, všechno bude jako dřív. Já budu táta, co se směje, on bude kluk, co se těší. Jenže realita nás zastihla hned u stánku. Vzduch voněl grilovanou rybou, někdo z vedlejších lehátek zpíval s reprákem v ruce a já stál jako pitomec s bankovkou v ruce, zatímco prodavač si pískal.
Přepočítal to třikrát. Ne, nespletl se. Jedna kopečková zmrzlina 14 euro. Dětská taky. Plechovka coly? 8 euro. Všechno vynásobit dvěma. Spropitné. Vítejte v roce 2025. V ten moment jsem si připadal jako idiot. Ne kvůli penězům. Ale kvůli tomu, že jsem chtěl zachránit něco, co už dávno bylo fuč. Chtěl jsem, aby měl syn zážitek, ale místo toho viděl, jak se mi cuká koutek a potím se nad účtenkou.
Seděli jsme pak na té lavičce. On lízal zmrzlinu rychle, aby mu netekla po ruce. Já si upíjel colu, co chutnala jako každá jiná. Mlčeli jsme. A pak najednou povídá, že máma říkala, že když se něco zdá moc hezký, je to většinou drahý. Nechápal jsem, jestli tím myslí zmrzlinu nebo naši dovolenou. Možná obojí. A možná měl pravdu.
Zbytek týdne jsme už jedli víc doma. Kupovali jsme chleba, sardinky, rajčata od babky přes ulici. Měl jsem pocit, že takhle to má aspoň nějaký smysl. K večeru jsme si pouštěli staré filmy. Syn se smál nahlas, já jen tak tiše pod vousy. Ale smál jsem se. Bez účtenky, bez očekávání, bez snahy zachraňovat něco, co nepotřebuje být zachráněné, jen přijaté tak, jak je.
Dnes, když si na to vzpomenu, vybavím si méně tu částku a víc ten pohled na moře. Synovo ticho, co říkalo víc než slova. A možná jsme si právě tam, u té šíleně drahé zmrzliny, oba uvědomili, že některé věci nemůžeš zaplatit ani kdybys chtěl. Ale taky, že i z úplného nesmyslu se může stát moment, na který nezapomeneš.
