Článek
Možná to celé začalo už první týden, i když tehdy mi to vůbec nedošlo. Možná jsem to vidět nechtěl. Když jsme se s partnerkou nastěhovali do malého pronajatého bytu ve čtyřpatrovém domě, působilo všechno neškodně. Starší lidé v chodbách, pomalé kroky za dveřmi, vůně obědů, které připomínaly kuchyni našich babiček. Měli jsme pocit, že to může být vlastně fajn změna – klidný dům, minimum hluku, nikdo nekoná divoké večírky.
Jenže už první ráno nás probudilo zaklepání. Ne to neurčité, jaké mají sousedé, když váhají, jestli obtěžují. Bylo to sebejisté, hlasité, jako když si někdo zkouší autoritu. Za dveřmi stála paní z druhého patra, která nám bez úvodu sdělila, že jde o rozvodněný kohoutek ve sklepě. Byli jsme překvapení – jednak jsme rádi, že kape zrovna ve sklepě, ne u nás, a jednak jsme netušili, proč to vypráví nám. Na nástěnce je číslo na havárie, tam je třeba volat. Než jsme se stihli nadechnout, dodala, že „jsme přece nejmladší, tak to nějak vyřešíme“.
Tehdy jsem se usmál. Ne proto, že by to bylo vtipné, ale protože jsem ještě vůbec netušil, že to není prosba, ale předzvěst celého vzorce, který se bude opakovat tak často, až to začne připomínat televizní reprízu, která běží pořád dokola, dokud ji člověk nevypne.
A opravdu – v dalších dnech se nám před dveřmi střídali sousedé rychleji než kurýři. Někdo potřeboval vynést krabice, jiný něco namontovat, další měl potíž s telefonem nebo potřeboval léky. Říkali jsme stále stejně výmluvně – máme práci, máme schůzky, máme svoje povinnosti. Nejsme tady správci, ale nájemníci. Jenže jakmile sousedi zjistili, že oba pracujeme z domova, rozhodli se, že to znamená jediné: že jsme tedy k dispozici.
A tak jsme mlčky přecházeli od počítače ke dveřím, od dveří k dalšímu problému, který se netýkal nás, ale měl být náhle naší prioritou. Byli jsme ochotní pomoct, nikdo nás k tomu nemusel přesvědčovat. Ale ochota postupně vyprchá, když se promění v očekávání. V každodenní povinnost. V něco, co už ani není žádost, ale nárok.
Až kolem půlky léta jsem začal vidět, o čem to celé vlastně je. Teprve tehdy mi došlo, že nejde o kohoutky, telefony ani o sekání a zalévání zahrady. Že to není souhra náhod. Že my dva jsme se stali něčím, co jsme nikdy nechtěli – dvojicí mladých dobrovolníků, kteří měli vyplnit mezery, nahradit chybějící ruce, být přesně tím, co tento dům potřebuje. Ano, že budeme k ruce všem seniorům v tomto domě.
Jeden den mě to zasáhlo naplno. Měl jsem důležité online jednání se šéfem. Byl jsem lehce nervózní, připravený, soustředěný. A pak to začalo – bušení na dveře, naléhavé. Myslel jsem, že se stalo něco vážného. Že je snad někdo v ohrožení života. Když jsem otevřel, soused držel v ruce telefon a dožadoval se pomoci. Zase mu nefungoval. A tentokrát nešlo o strach ani o zdraví. Jen o to, že jsem tam byl. Po ruce. Připravený zastoupit jeho syna, který bydlí dvě ulice vedle, ale nemá čas, je v práci. Jaká ironie, i já byl v práci. Ale to nešlo vysvětlit, nikdo to neslyšel a hlavně - jsem doma = mám čas.
Zavřel jsem dveře, sedl si zpátky ke stolu a najednou jsem cítil zvláštní směs unaveného vzteku a tiché rezignace. Ne z toho, že bych pomohl starému člověku – to bych udělal kdykoli. Ale z toho, že jsem přestal být sousedem a stal se nástrojem. Náhradním personálem.
O pár dní později jsme měli domovní schůzku. Bylo horko, vzduch stál a lidé mluvili o zahradě, o práci, o „mladých, kteří mají síly dost“. Tehdy už jsem jen poslouchal. Moje partnerka vedle mě šeptala, že takhle to dál nejde. A já věděl, že má pravdu.
Ten večer jsme se rozhodli. Bez emocí, bez hádek, jen s pocitem, že chceme žít normální život. Život, kde hranice znamenají něco, co se respektuje, ne něco, co se ignoruje. O měsíc později jsme odcházeli. Klidně, tiše, s lehkým smutkem, ale i úlevou, která se nedá ničím nahradit.
Dnes už bydlíme jinde. V domě, kde se lidé zdraví, nevyužívají. Kde se pomoc nabízí, ale nevynucuje. A já si od té doby nesu jednu věc – že dobrota nemá být samozřejmost jen proto, že jste mladí, k dispozici nebo blízko. Že hranice nejsou projevem sobectví, ale jediný způsob, jak si uchránit vlastní život před tím, aby ho někdo jiný nenapsal za vás.
