Článek
První týdny po jeho odchodu z práce byly zvláštní. Zatímco já ráno spěchala do kanceláře, on se loudal po bytě v županu, zapínal rádio a dělal si druhou kávu. Když jsem se vracela, měl už hotový oběd i večeři, ale seděl u televize a vypadal otráveně. Ptala jsem se, co je, a on jen pokrčil rameny. „Nic, jen se nudím.“ Přitom tolik let mluvil o tom, jak se těší, až nebude muset vstávat v šest.
Zpočátku jsem se snažila být chápavá. Chodila jsem s ním na procházky, večer jsme si otevřeli víno, povídali si. Ale čím víc měl volného času, tím víc jsem cítila, že mu vadí, že já ho nemám. Že on je v novém rytmu, zatímco já pořád jedu v tom starém. Každé ráno mě doprovázel ke dveřím s otázkou, kdy přijdu. A každý večer mi vyčítal, že jsem unavená. Jako by zapomněl, že já z práce ještě neodešla.
Před pár dny jsem si vzala volno. Chtěla jsem ho překvapit, udělat oběd, být s ním. Ale hned po ránu mi řekl, že jde s kamarády na ryby. Zůstala jsem doma sama, v tichu, které jsem tolik potřebovala. A najednou mi došlo, že možná oba hledáme to samé – jen každý jinak. On volnost od práce. Já volnost od neustálé přítomnosti.
Tehdy jsem si začala uvědomovat, že ten příběh vlastně není o stáří ani o důchodu. Je o změně, která přišla jen napůl. On udělal krok dál, já zůstala tam, kde jsem byla. A najednou mezi námi vznikla mezera – ne veliká, ale dost široká na to, aby se do ní vešly malé výčitky, ticho i podrážděnost.
Zlom přišel ve chvíli, kdy se rozhodl začít „něco dělat“. Zavolal kamarádovi, který měl doma malou dílnu. Řekl mu, že by občas přišel pomoct – s dřevem, s opravami, s čímkoli. Poprvé po dlouhé době jsem viděla, že se těší. Vstal dřív než já, oblékl se, dokonce zapomněl na ranní zprávy. A když večer přišel domů, měl v očích ten známý klid, jaký mívá člověk, který má důvod vstát.
Musím přiznat, že jsem si oddychla. Ne proto, že byl pryč, ale proto, že měl zase kus vlastního světa. Najednou jsme si měli co říct. Já mluvila o práci, on o tom, jak s kamarádem spravili starou lavici. Když mi ukazoval ruce od pilin, smála jsem se – přesně takhle jsem ho kdysi poznala. A po dlouhé době jsem si uvědomila, že nepotřebujeme být spolu pořád, abychom si byli blízko.
Dnes už vím, že žádné období, ani to důchodové, nepřijde jako dar z nebe. Každý si ho musí postavit po svém. Já ještě pár let zůstanu v práci a on bude dál chodit do své dílny. A možná právě díky tomu se zase víc těšíme jeden na druhého. Protože někdy není největší zkouškou společného života to, když jsme od sebe daleko, ale když jsme spolu až příliš blízko.
