Článek
Patřím k těm lidem, kteří věří, že zvládnou prakticky cokoli. Sestavit dětskou postýlku? Žádný problém. Smontovat konferenční stolek? Hračka. Po letech úspěšných montáží nábytku z IKEA jsem nabyla dojmu, že jsem v této oblasti bezmála profesionál. Jak strašně jsem se mýlila, mi došlo teprve nedávno, když jsem se rozhodla pořídit si novou vestavěnou skříň.
Všechno to začalo nevinně. V bytě jsme potřebovali více úložného prostoru, a tak jsem se rozhodla pro skříň s posuvnými skleněnými dveřmi. Ne ledajakou – obří monstrum o rozměrech 240 cm na výšku, 60 cm do hloubky a neuvěřitelných 300 cm na délku. K tomu samozřejmě vnitřní vybavení – police, šuplíky, věšáky, organizéry a další vymoženosti, které slibovaly, že v mém šatníku konečně zavládne pořádek. Objednala jsem vše online s dovozem na adresu bydliště a těšila se, až během prodlouženého víkendu skříň s rodinou smontujeme.
Den dodávky nastal a já jsem stála v předsíni jako opařená. Z mé relativně prostorné chodby se během dvaceti minut stal neprůchodný sklad. Dodavatel z IKEA přinášel jednu krabici za druhou a já jsem s rostoucí hrůzou sledovala, jak se postupně zaplňuje každý volný centimetr prostoru. Když konečně odešel, stála jsem uprostřed bludiště z kartonových krabic, které sahaly místy až ke stropu, a v hlavě se mi začaly objevovat první pochybnosti.
„To snad není možné, že je toho tolik,“ zamumlala jsem si pro sebe, když jsem se pokoušela odhadnout, kolik dílů vlastně budu muset poskládat dohromady. Byly to stovky, možná i více jednotlivých součástek. Začala jsem chápat, že montáž nebude otázkou jednoho odpoledne, jak jsem naivně předpokládala.
S nadšením jsem se těšila na prodloužený víkend, až se s manželem a synem pustíme do díla. Jenže to bych nesměla žít s mužskými, kteří mají naprosto jiné priority než trávit slunečné dny sestavováním nábytku.
„Ty ses zbláznila,“ prohlásil manžel, když viděl tu horu krabic. „Venku je dvacet stupňů, azuro a my bychom měli být zavření doma a montovat skříň na tvoje hadříky, boty a kabelky? Jdeme na kola, ať využijeme počasí.“
Syn se k němu okamžitě přidal. „Jo, mami, to počká. Až bude pršet, dáme se do toho. Slibuju.“
Stála jsem uprostřed hromady krabic a cítila, jak ve mně narůstá zoufalství. „A do té doby budeme každý den přeskakovat tuhle džungli z IKEA? To si děláte legraci, ne?“ Jenže oni už byli jednou nohou venku a plánovali trasu na svou cyklovyjížďku.
Když jsem zůstala sama s bludištěm krabic, udělala jsem něco, co jsem měla udělat rovnou – našla jsem si na internetu číslo na hodinového manžela, který se specializuje na montáž nábytku z IKEA. Přišel hned druhý den a já jsem jen nevěřícně zírala, s jakou lehkostí a přesností postupoval. Tam, kde bych já strávila hodinu luštěním nesrozumitelného návodu a hledáním správného šroubku, on měl jasno během pár vteřin. Díly skříně pod jeho rukama zapadaly do sebe jako kousky skládačky a já jsem se začala v duchu smát své vlastní pošetilosti.
Za dva dny byla skříň hotová – dokonale sestavená, stabilní a přesně taková, jakou jsem si přála. Žádné vratké police, žádné dveře, které nejdou dovřít, žádné přebývající šroubky, nad kterými bych zoufale krčila rameny. Když se manžel se synem vrátili z dalšího cyklistického výletu, nevěřili vlastním očím.
„Tak vidíš, nebylo to tak hrozné,“ poznamenal manžel s úsměvem.
Jen jsem se usmála a neřekla nic o účtu, který jsem za montáž zaplatila. Byla to ta nejlépe investovaná částka za dlouhou dobu. Zatímco oni si užívali své kolo, já jsem měla perfektně sestavenou skříň a žádné poničené nervy ani manželství.
Dnes, když plánuji renovaci kuchyně opět s nábytkem z IKEA, už nemám žádné iluze. Vím přesně, co udělám – objednám si novou kuchyni a k ní rovnou služby svého osvědčeného hodinového manžela. Manžel ať si klidně jezdí na kole a já budu mezitím sedět v kavárně a nechat profíky dělat to, co umí nejlépe. Někdy je zkrátka lepší přiznat, že ne všechno musíme zvládnout sami, a to platí dvojnásob, když jde o skříň velikosti menšího autobusu z IKEA.
