Článek
Začíná to sladkými přezdívkami typu „miláčku“, „pusinko“ nebo „zlatíčko“, ale po letech se tyhle něžnosti promění v trochu jinou ligu. U nás doma se to stalo úplně přirozeně. Jednoho dne jsem si uvědomila, že už manželovi neříkám jménem, ale oslovuju ho výhradně „Jeníčku“. A on mi samozřejmě nezůstával nic dlužen. Já byla jeho „Mařenka“.
Začalo to úplně nevinně. Když jsme si poprvé vybírali nábytek do bytu, ztratili jsme se v obchodním domě. On šel hledat něco do oddělení kuchyní, já se zasekla u květináčů. Když jsem ho po dvaceti minutách stále nikde neviděla, zařvala jsem na celou prodejnu: „Jeníčku, kde jsi?!“ A on, aniž by zvedl hlavu od pánviček, odpověděl stejně nahlas: „Mařenko, tady!“
Lidé se samozřejmě začali otáčet, někteří se smáli, jiní se jen pobaveně ušklíbali. No a my? My jsme si z toho udělali zvyk. Od té doby se tahle pohádková dvojka stala naším denním chlebem. Ať už šlo o nákup, hledání klíčů nebo prosté volání na sebe přes dům, vždycky to bylo „Jeníčku“ a „Mařenko“.
Jenže pak přišel ten den, kdy jsem si tuhle milou tradici mohla odpustit. Ale neodpustila. A dodnes se při vzpomínce na to červenám.
Byli jsme na výletě v lázních. Takový ten odpočinkový víkend, kdy si člověk říká, že už potřebuje vypadnout z domu a vypnout. Jenže v lázních je taky spousta starších lidí. Můj manžel šel na masáž a já si zatím šla objednat kávu do haly. Po chvíli jsem si ale všimla, že se u vchodu postává postarší pán, který měl nápadně podobnou bundu jako můj muž.
Nejdřív jsem si ho nevšímala, ale po chvíli jsem zvedla hlavu a automaticky zvolala: „Jeníčku, kde máš Mařenku?“
Pán sebou trhl. Podíval se na mě pohledem, ve kterém se mísila panika a naprosté nepochopení. „Prosím?“ zamrkal.
A mně došlo, že tohle není můj muž. Byl to úplně cizí člověk. A co hůř, Jeníček evidentně existoval. Protože ten chudák pán si v tu chvíli asi myslel, že se ho nějaká cizí ženská ptá, kde má svoji Mařenku.
Celá kavárna ztichla, pár lidí se začalo smát, a já tam stála rudá jako rajče. Pán stále nechápavě mrkal, já koktala něco ve stylu: „Promiňte, já… to je… já… to je jen taková přezdívka…“
V tu chvíli se naštěstí vynořil můj skutečný Jeníček, který mě chytil za ruku a s úsměvem pronesl: „No tak, Mařenko, ty jsi zase něco vyvedla, viď?“
A tím zachránil situaci. Ne že by se pán tvářil o moc méně zmateně, ale aspoň už věděl, že nejsem žádný posel osudu, který mu připomíná jeho dávno ztracenou lásku.
Od té doby jsem si v lázních dávala pozor, než na někoho zavolám. Ale víte co? Doma jsme Jeníček a Mařenka dál. A už si bez toho neumím představit den.
