Článek
Když jsem si všimla, že se kolem mě začalo něco měnit, nedávala jsem tomu nejdřív žádný význam. Kamarád byl vždycky ten typ člověka, který pořád něco organizuje. Výlety, oslavy, malé večery s pár lidmi, někdy jen tak posezení na zahradě. Byla jsem u toho skoro vždycky a brala jsem to jako samozřejmost, protože jsme si rozuměli už dlouhé roky. Jenže poslední týdny jsem sledovala, že se pozvánky jaksi vytratily. Nejdřív jsem to přičítala náhodě, možná tomu, že jsem párkrát odmítla, protože jsem měla hlavu plnou povinností. Říkala jsem si, že to doženeme později.
Jenže pak jsem viděla na sociálních sítích fotky z akcí, o kterých jsem ani nevěděla. Oslava narozenin, grilování, dokonce i spontánní večer, který vždycky býval náš společný. Všichni tam byli a já ne. Najednou jsem si připadala jako někdo, kdo stál dlouho v první řadě, a zničehonic mu někdo zavřel dveře před nosem. To ticho mezi námi začalo být těžké. Cítila jsem v sobě směs smutku, zklamání a nejistoty. Přemýšlela jsem, jestli jsem něco pokazila nebo jestli se změnilo něco mezi námi. Potřebovala jsem to pochopit.
Upřímnost, která bolela víc než očekávání
Když jsem se ho jednou zeptala, co se děje, dlouho se vyhýbal odpovědi. Pak ale řekl větu, která mě zasáhla víc, než bych si kdy připustila. Prý chce kolem sebe lidi, kteří nemají pořád jiné starosti. Řekl to klidně, jako by to byla obyčejná pravda. A já tam stála a cítila, jak se ve mně něco láme. Pro něj to možná bylo logické, ale pro mě to byla rána do míst, o kterých jsem ani nevěděla, že jsou tak citlivá.
Za poslední rok jsem řešila spoustu věcí. Nemoc v rodině, změny v práci, chaos v domácnosti, který mě občas pohltil natolik, že jsem neměla energii být k dispozici. Nikdy jsem to nedělala úmyslně. Nikdy jsem ho neodmítla proto, že bych nechtěla být součástí jeho života. Jen jsem měla období, kdy toho bylo moc. A on to asi přestal zvládat. Jeho odpověď byla jako připomenutí, že některé vztahy se mění podle toho, kolik energie do nich člověk právě může dát. A někdy se ten rozdíl stane trhlinou, kterou už nejde tak snadno přemostit.
Co zůstalo a co musím přijmout
Cestou domů jsem si uvědomila, jak moc jsem spoléhala na to, že naše přátelství je pevné a odolné. Že unese období, kdy jsem slabší a nemám tolik prostoru být přítomná. Ale možná jsem od něj čekala něco, co neuměl dát. On vždycky potřeboval kolem sebe dynamiku, lehkost a okamžité reakce. A já jsem v téhle fázi života zkrátka neměla lehkost ani prostor. Nevyčítám mu to. Jen mě bolí, že místo pochopení přišlo odtáhnutí se.
Sedla jsem si doma na pohovku a dlouho jsem přemýšlela, co to vlastně znamená. Jestli je to konec přátelství, nebo jen pauza, kterou oba potřebujeme. Došlo mi ale jedno. Někdy člověk musí přijmout, že i blízcí lidé mají své limity a představy o tom, koho chtějí mít nablízku. A někdy to nejsme zrovna my. Přestože to bolí, je to součást života. Možná se naše cesty jen na chvíli rozdělily a možná se někdy znovu spojí. A pokud ne, budu vědět, že jsem udělala maximum. Někdy je nejlepší odpovědí ticho. A možná i nový prostor pro lidi, kteří pochopí, že starosti nejsou slabost, ale jen jiná etapa života.
