Článek
Když mi kamarádka psala, že nutně potřebuje pomoct s životopisem, nepřekvapilo mě to. Už dlouho si stěžovala, že chce změnit práci, ale nikdy na to nenašla dost sil nebo odhodlání. Tak jsem si říkala, že možná konečně dozrál čas a že jen potřebuje trochu popostrčit. Slíbila jsem, že se na všechno podívám, a večer mi v e mailu přistály její dokumenty. Čekala jsem běžný životopis, pár nejasností, možná nelogické pořadí zkušeností. Nic, co by mě vyvedlo z rovnováhy.
Jenže hned po otevření prvního souboru se mi zastavil dech. Její životopis vypadal jako směs starých dopisů, školních slohových prací a chaotických poznámek, které by člověk napsal ve vlaku těsně před kontrolou jízdenek. Fotografie byla zřejmě deset let stará a tvářila se na ní jako úplně jiný člověk. V části o praxi měla uvedené brigády z doby, kdy jsme ještě chodily na střední. A místo profesního shrnutí byl nahoře emotivní odstavec o tom, že si přeje najít práci, která ji bude bavit, naplňovat a ideálně se obejde bez stresu.
Šok, který jsem nečekala
Čím víc jsem četla, tím víc jsem chápala, proč se jí nikdo neozývá. Její životopis působil zmateně, zbytečně osobně a úplně mimo realitu pracovního trhu. A to byl teprve začátek. V příloze byl ještě druhý dokument. Motivační dopis, který jsem otevřela s nadějí, že se situace zlepší. Místo toho jsem našla text, u kterého jsem chvíli přemýšlela, jestli to myslí vážně.
Psala o tom, že má ráda dlouhé procházky, že si chce najít kolektiv, kde se lidé mají rádi, a že doufá, že ji zaměstnavatel povede laskavě. Působilo to, jako by si pletla žádost o práci s přihláškou na letní tábor. Nechyběla ani zmínka o tom, že občas potřebuje více času na úkoly, protože má sklony k prokrastinaci. V té chvíli jsem si uvědomila, že ji čeká mnohem delší cesta, než si myslela.
Jak jí to říct, aniž by se zhroutila
Seděla jsem nad tím vším a přemýšlela, jak jí to citlivě vysvětlit. Na jednu stranu jsem chtěla být upřímná. Na druhou stranu jsem věděla, jak těžce snáší kritiku, a navíc se nacházela v náročném období. Měla pocit, že jí všechno padá na hlavu, a já nechtěla být další kapka, která způsobí bouři. Jenže představa, že to pošle dál, mě děsila. Potřebovala slyšet pravdu.
Nakonec jsem jí zavolala a řekla, že potřebujeme začít úplně od začátku. Chvíli mlčela, a pak připustila, že vlastně vůbec neví, jak se životopis píše. Že se bojí, že o ni nikdo nestojí, protože její zkušenosti nejsou nic extra. A já najednou pochopila, že to není o dokumentech. Bylo to o jejím strachu. O nejistotě, která se rozrostla natolik, že už ani nevěděla, co může nabídnout.
Nový začátek, o který si ani neřekla
Strávily jsme spolu několik hodin online hovorem. Probraly jsme její pracovní praxi, silné stránky i to, co se bojí říkat nahlas. Postupně jsme skládaly životopis, který konečně začal připomínat člověka, který má co nabídnout. Z ženské, která o sobě psala s pochybnostmi, se najednou stal někdo, kdo sklízí výsledky své práce, ne jen pocity únavy. Když jsem jí poslala finální verzi, zůstala chvíli ticho. Pak řekla, že se v něm konečně poznala.
A o pár dní později mi poslala zprávu. Ozvaly se jí hned tři firmy. V té chvíli jsem se usmála a uvědomila si, že kdybych ten životopis neotevřela, možná by stále věřila, že není dost dobrá. Stačilo tak málo.
