Článek
Byla jsem v bodě, kdy tělo říká dost, hlava už nemyslí a duše jen sedí a mlčí. Nespala jsem. Nejedla jsem. Nedokázala jsem se soustředit, zapomínala jsem na věci, brečela bez důvodu, bolela mě záda, žaludek, hlava… všechno. A hlavně jsem pořád jen pracovala a běžela jako stroj. Pro ostatní. Pro rodinu, pro práci, pro svět. Ale sama pro sebe jsem neměla vůbec nic. Žádný čas, žádnou energii, žádné pochopení. Jen tiché vyčerpání, které se mi usadilo v těle jako olovo.
Moje kamarádka je lékařka. Zná mě dlouho. A má pro mě dar – řekne věci přímo. Nepatlá to. Když mě viděla, chvilku mě jen poslouchala a pak řekla: „Hele, tohle už není únava. To už je kolaps. A když s tím nic neuděláš, můžeš se zhroutit. A to nechceš.“ Přikývla jsem. Neměla jsem sílu ani oponovat. Vlastně jsem byla ráda, že to někdo konečně pojmenoval nahlas.
A pak dodala: „Objednala jsem tě do hyperbarické komory.“ Vůbec jsem netušila, co to znamená. V hlavě mi běžely obrazy kosmonautů, tlakových nádob, podivných přístrojů. Ale neměla jsem sílu klást odpor. V té chvíli jsem už byla vděčná za každé rozhodnutí, které někdo udělal místo mě.
První návštěva byla zvláštní. Člověk se převlékne, lehne si do takové průhledné kapsle, která vypadá trochu jako vesmírná loď, zavřou vás tam – a začne to. Cítíte tlak v uších, podobně jako při letu letadlem. Ale jinak? Klid. Ticho. Jemný šum. Žádné pípání, žádné ostré světlo, žádná bolest. Jen jste. A dýcháte čistý kyslík pod vyšším tlakem. A najednou máte pocit, že i buňky v těle se zhluboka nadechly.
Ta hodina byla první chvíle po několika měsících, kdy jsem se cítila opravdu bezpečně. Byla jsem sama, ale ne osamělá. Tělo se uvolnilo. Hlava poprvé nepřemýšlela. A s každým nádechem jsem cítila, že něco se dává dohromady. Ne rychle. Ale pevně.
Začala jsem chodit pravidelně 4 x do roka. A každá další návštěva byla plná očekávání. V jsem v komoře jsem jen odpočívala a cítila, jak se mi vrací síla. Zmizely bolesti hlavy, přestala mě bolet záda, zlepšil se mi spánek. Ale hlavně – něco se stalo uvnitř. Začala jsem znovu přemýšlet. Pomalu. Ale klidně. Bez paniky, bez zahlcení. Jako by se mi srovnalo v hlavě.
Mám pocit, že tohle je přesně to, co spousta lidí dnes potřebuje. Zastavit. Nebýt rušeni. Dýchat. Nechat tělo i mysl odpočívat bez přerušení. A hyperbarická komora tohle všechno dělá. Bez invazivních zákroků. Bez léků. Jen tím, že tělo dostane víc kyslíku, víc prostoru, víc klidu.
Moje kamarádka mi tím zachránila víc než jen zdraví. Ona mi vrátila schopnost být. Normálně fungovat. Starat se o sebe. Vnímat svět jinak než jen přes filtr únavy a napětí. Díky téhle terapii jsem si znovu vzpomněla, jaký to je mít v sobě energii. Ráno se probudit a neříkat si „už zase“. Ale cítit, že ten den má smysl. A že ho zvládnu.
Nevím, jestli hyperbarická komora pomůže každému. Ale mně pomohla. Nejen fyzicky. Ale hlavně duševně. A když dnes vidím, kolik lidí kolem mě běhá, honí se, bojuje s únavou, stresem, nespavostí, bolestmi hlavy, úzkostí… říkám jim jediné: Zkuste to. Možná vás to vrátí zpátky k sobě.
Já sama jsem dnes dál na cestě. Pořád se učím zpomalovat. Pořád se učím říkat ne. Ale už vím, že když padám, nemusím čekat, až se složím. Že můžu požádat o pomoc. A že existují cesty, které nejsou o síle. Ale o důvěře. A o tom, že někdy i v kapsli s kyslíkem najdete kus sebe, o kterém jste si mysleli, že je navždy ztracený.
A tak říkám – díky. Nejen své kamarádce. Ale i sobě. Že jsem šla. Že jsem se nechala vést. A že jsem to nevzdala. Protože to stálo za to. Každý nádech.
