Článek
Když mi kamarádka při kávě řekla, že bych měla přibrzdit a že se poslední dobou až moc věnuju sama sobě, cítila jsem v sobě směs překvapení a mírného studu. Měla jsem pocit, že se jen starám o své zdraví a pohodu, že dělám věci, které mi prospívají. Nikdy jsem to nebrala jako rozmary nebo zbytečný luxus. Spíš jako něco, co mi pomáhá zvládat práci, rodinu i každodenní stres. Je pravda, že chodím ke kadeřnici pravidelně a že mám ráda hezké, vkusné oblečení. Cvičím, chodím na fyzioterapii, pedikúru i manikúru a kosmetika je pro mě dávno rutinou. Jenže ve chvíli, kdy mi řekla, že to přeháním, jsem se najednou cítila, jako bych si dovolovala něco zakázaného.
Seděla jsem naproti ní a vnímala, jak je napjatá. Byla unavená z práce, měla kruhy pod očima a vlasy stažené v obyčejném gumičkovém drdolu, který u ní vídám čím dál častěji. Na stole před sebou měla starší telefon, který už viditelně něco zažil. A já si až v tu chvíli uvědomila, že možná mluví ze své vlastní frustrace. Ona i její manžel mají menší příjem než my. Splácí hypotéku, která jim ukrajuje velkou část měsíčního rozpočtu, a často řeší, jak vyjít se vším, co děti potřebují. My jsme zdědili dům, což nám dalo obrovskou úlevu, a díky tomu máme prostor věnovat peníze i na věci, které jiní musí odkládat.
Co je pro koho standard
Po jejích slovech jsem si začala víc všímat toho, jak žije. Její dny byly plné práce, starostí, nahromaděných povinností, do kterých se jen těžko vklínilo něco jako osobní péče. Kadeřnici navštívila jednou za půl roku, protože na to nebyl čas ani finance. O kosmetice mluvila jako o něčem, co by si možná dopřála na narozeniny. A procedury jako fyzioterapie považovala za věci, které si přece člověk dopřává jen tehdy, když ho opravdu něco bolí. Ne proto, aby předcházel problémům. A tak jsem najednou viděla, že svět, který žijeme my, a svět, který žije ona, jsou úplně jiné.
Začala jsem přemýšlet, jestli to, co považuji za standard, není jen privilegium, které jsem si neuvědomila. Můj muž má stabilní práci, já také. Nemusíme splácet bydlení, nemusíme tolik počítat každou korunu. A tak jsem si zvykla, že péče o sebe je běžná součást týdne. Možná jsem to brala samozřejmě. Možná jsem ani neviděla, že to, co je pro mě normální, je pro ni nedostupné. A když se dívá na můj svět, může jí připadat, že si zbytečně dopřávám. Že se rozmazluju. Že si žiju moc pohodlně. Že jsem marnotratná a rozhazuju.
Pochopení, které přišlo až později
Rozhodla jsem se, že si s ní o tom promluvím. Ne vyčítavě, ale lidsky. Řekla jsem jí, že to nedělám proto, abych se vytahovala nebo hrála lepší život. Dělám to proto, že mi to pomáhá cítit se dobře. A že bych si přála, aby si podobnou péči mohla dopřát i ona, protože by ji to možná zbavilo všeho toho napětí, které v sobě nosí. Chvíli mlčela, pak mi řekla, že jí to nikdy takhle nedošlo. A že možná reagovala prudčeji, než sama chtěla.
Když jsem pak šla domů, uvědomila jsem si, že každý máme své možnosti a své priority. Někdo utrácí za dovolené, někdo za auto, někdo za děti a jejich kroužky. Já investuju do sebe a do svého zdraví. A pokud to někomu připadá jako rozmazlování, tak s tím nic neudělám a hlavně se nemusím obhajovat. Pro mě je to cesta, jak být v životě spokojená a vyrovnaná. A díky téhle situaci jsem pochopila ještě něco důležitého. Než budeme někoho soudit, měli bychom se nejdřív podívat na to, z jakého života vlastně vychází. A pak teprve můžeme pochopit, proč vidí svět právě takhle. S kamarádkou máme domluvu, že jednou za čas si také dopřeje a vyrazíme spolu ke kadeřnici, na kosmetiku už jsem jí také přemluvila, protože jsem jí koupila k narozeninám poukaz na kompletní službu. Byla šťastná a moc si ten luxus užila.
