Článek
První takový člověk, kterého jsem potkala, byla moje bývalá kolegyně Věra. Pamatuju si, jak jsem jednou přišla do práce a nadšeně vyprávěla, že jsem o víkendu byla v divadle na úžasném představení. „Jaké představení?“ zeptala se. Když jsem jí řekla název, kroutila hlavou: „To není moc dobré. Četla jsem recenzi, že je to nudné a herci hráli špatně.“Přitom tam nikdy nebyla. Druhý den jsem zmínila, že plánuju dovolenou v Chorvatsku. „Chorvatsko je předražené,“okamžitě reagovala. „A moře tam není tak čisté, jak se říká. Lepší je Bulharsko.“ Když jsem se odvážila poznamenat, že v Bulharsku jsem už byla a moc se mi nelíbilo, řekla: „To jsi asi byla na špatném místě.“
S Věrou prostě nešlo mluvit o ničem. Když jsem si koupila nové auto, bylo moc malé. Když jsem si dala na oběd salát, nemělo to žádnou výživovou hodnotu. Když jsem šla k holiči, nový účes mi prý nesluší. A nejhorší bylo, že se nikdy nespokojila s jednoduchým nesouhlasem. Musela mi pokaždé vysvětlit proč, přestože jsem se na její názor neptala.
Postupem času jsem si začala všímat, že takových lidí je kolem mě víc. Můj soused František je taky mistr v odporování všemu možnému. Loni na jaře jsem mu zmínila, že sázím na zahrádce nové růže. „Růže jsou moc náročné,“ pokýval hlavou. „Měla byste radši hortenzie, ty jsou jednodušší na pěstování.“ O týden později jsem ho potkala, jak si sází… růže. Když jsem se ho zeptala, proč si je pořizuje, když je tak nedoporučoval, řekl: „Ale já mám zkušenosti, já vím, jak na ně.“ Jako by mě považoval za naprostého začátečníka, který se o květiny nikdy nestaral.
S Františkem je to vždycky stejné. Když mu řeknu, že je hezké počasí, je moc horko nebo naopak trochu chladno. Když zmíním, že jsem viděla zajímavý dokumentární film, on sleduje jen zprávy, protože dokumenty jsou bias (zkreslené). Pokud se pochlubím, že vnučka dostala jedničku z matematiky, povzdechne si, že „dneska se ve škole nerozdávají známky jako dřív, všechno je jednodušší.“
Dlouho jsem si myslela, že jsem možná já sama problém. Že říkám věci, které prostě vybízejí k odporu. Ale pak jsem si začala všímat, že se to děje i ostatním. Moje sousedka Jitka mi vyprávěla podobnou zkušenost se svým tchánem. „Cokoliv řeknu, on mi odpoví něco opačného. Když říkám, že je pěkně, on že by mohlo pršet. Když si stěžuju, že prší, on že déšť je potřeba. Je to jako mluvit se zdí, která vám všechno hází zpátky.“
Začala jsem si všímat i detailů jejich chování. Věra měla zvláštní způsob, jak si při těch svých „opravách“ lehce naklonila hlavu a povytáhla obočí, jako by se jí líbilo, že mě může poučit. František zase měl tendenci začínat věty slovy „to není tak jednoduché“ nebo „problém je v tom, že…“ I když jsem netvrdila, že je to jednoduché, a ani jsem nemluvila o problémech.
Časem mi došlo, že Věra a František mají jednu společnou vlastnost – vždycky musí vědět líp. Nepotřebují se zeptat, nepotřebují si vyslechnout celý příběh. Stačí, když něco řeknu, a oni už vědí, že to není dobře. Vzpomínám si, jak jsem Věře vyprávěla o tom, že si koupím novou pračku, a ještě než jsem dokončila větu, už mi říkala, že značka, kterou jsem si vybrala, se rychle porouchá. A František? Ten dokonce dokáže oponovat i tomu, že je hezky. Je expert na počasí. Řekne něco jako „no jo, ale vítr fouká“ nebo „ale zítra má být horší.“ Je to, jako kdyby jim způsobovalo fyzickou bolest souhlasit s čímkoli, co řeknu.
Moje kamarádka Alena, která pracuje jako psycholožka, mi jednou řekla něco zajímavého. Vyprávěla jsem jí zrovna o Věře a o tom, jak mě unavuje. „Víš co, myslím si, že se bojí, že ji nikdo nebere vážně,“ povídala mi u kávy. „Když člověk pořád všechno zpochybňuje, tak si připadá chytrý. Jako kdyby dokázal, že ví víc než ostatní.“ A pak dodala něco, na co nezapomenu: „Ona vlastně ani neslyší, co říkáš. Jen čeká, až skončíš, aby ti mohla říct, že se mýlíš.“
Když jsem na to začala nahlížet tímto způsobem, všechno mi dávalo smysl. Věra nebyla zlomyslná, byla nejistá. František nechtěl být otravný, jen potřeboval cítit se odborně. Jenže to bohužel neměnilo fakt, že rozhovory s nimi byly vyčerpávající.
Naučila jsem se s tím žít tak, že jsim si vytipovala témata, o kterých s takovými lidmi prostě nemluvím. S Věrou jsem si povídala jen o práci a počasí. S Františkem o tom, jak se mu daří na zahradě, ale už jsem mu neříkala, co sázím já.
Samozřejmě to není ideální způsob, jak žít. Ale po letech jsem si uvědomila, že moje duševní pohoda je důležitější než snaha všechny kolem sebe změnit. Když si chci popovídat o čemkoli bez toho, aniž by mi někdo hned vysvětloval, proč se mýlím, zavolám sestře nebo si zajdu za sousedkou na druhé straně. S Věrou a Františkem si povídám jen o všedních věcech a nenechám se vtáhnout do jejich hry na to, kdo má pravdu.
