Článek
Já jsem si dlouho říkala, že je to jen jeho povaha. Ale čím víc jsem ho milovala, tím víc mě zneklidňovalo, že v tom tichu přibývalo nevyřčených věcí. A pak přišel okamžik, kdy jsem pochopila, že se jeho tajemství dotýká i mě. Že to, co skrývá, může jednou změnit náš společný život.
Všechno začalo nenápadně. Ondřej byl vždycky trochu víc do sebe, uzavřený, přemýšlivý. Nikdy to nebylo nic negativního, naopak mě fascinovala jeho tichá hloubka, ten klid, který z něj vyzařoval. Jenže postupem času se v tom klidu objevovaly praskliny. Odcházel pozdě večer, prý „na projekty“, z pokoje se často ozývalo dlouhé ticho přerušované jediným cvaknutím. Ať už to znělo jakkoliv banálně, to cvaknutí mi začínalo lézt pod kůži. Jako by reprezentovalo něco, co nemám slyšet.
Jednu dobu jsem si dokonce říkala, jestli v tom není jiná žena. Ale nikdy jsem neobjevila žádný stopový detail, žádnou stopu parfému nebo tajné zprávy. Jen to cvaknutí. A jeho oči, které na pár vteřin ztratily výraz, když jsem se zeptala, co fotí.
Jednou v noci jsem se vzbudila a on seděl na kraji postele, zády ke mně. Na telefonu měl otevřenou galerii. Prudce jej vypnul, jako by se spálil. A zase nic neřekl. Ticho mezi námi se natahovalo jako starý provaz.
Něco ve mně začalo panikařit. Zároveň jsem ale věděla, že pokud budu tlačit, uteče. Nakonec jsem to nevydržela a při jednom z těch večerů, kdy se zavřel do svého pokoje a nevracel se, jsem tam prostě vstoupila. Stál u pracovního stolu, světlo lampy ostře dopadalo na rozložené fotky. A já konečně viděla pravdu.
Na fotkách byly ženy. Různé ženy. Různé tváře, těla, nálady, úhly. Ale nebyla v nich vulgarita ani lacinost. Měly v sobě zvláštní melancholii, odvahu být nahé před cizím okem, zranitelnost i sílu. Umělecké akty, zachycené tak jemně, až se mi sevřel žaludek.
A v tu chvíli mi došlo, co je zač ten jeho skrytý svět, o kterém nikdy nemluvil.
A proč se tak bál, aby ho někdo neodhalil.
Ondřej mi tehdy nevyprávěl příběh slovy – spíš jsem ho četla z jeho gest, z toho, jak se opřel o stůl, jak se mu lehce třásly ruce. Bál se, že to nepochopím. Že to vezmu jako zradu. Že si budu myslet, že touží po jiných ženách. A hlavně – že se to jednou dostane ven. Jeho klientky byly často studentky, ženy s rodinou, někdy dokonce ženy z malých měst, kde by podobná informace dokázala nadělat víc škody než všechno, co si vůbec dokážeme představit. Ondřej fotil pod pseudonymem, žádné osobní údaje, žádné kontakty. A přesto měl za sebou několik výstav v zahraničí, prodával obrazy do soukromých sbírek, jeho práce se točily mezi lidmi, kteří oceňovali krásu těla bez posměchu a předsudků.
Jenom já jsem o tom nevěděla. Já, člověk, se kterým spal, jedl, plánoval budoucnost.
Část mě byla ohromená. Část mě se cítila odstrčená. A část mě – ta nejhlubší – se bála. Bála se, že někdo jednou tu nit rozplete a všechno vyplave. Že jednou zazvoní někdo u dveří a jeho druhý svět praskne jako bublina. A vezme s sebou i náš vztah.
Dlouho jsem se snažila pochopit, proč mi to tajil. Nebylo to o lži, ale o strachu, že mě tím ztratí. Že mě raní tím, co dělá. A já si uvědomila, že právě tahle upřímnost – tichá, neohrabaná, ale opravdová – mě nakonec přesvědčila víc než jakákoli vysvětlení.
Je zvláštní žít s někým, kdo má dvě identity. Jednu pro svět, druhou pro světlo fotoaparátu. Zvláštní, ale ne nemožné. A možná ani ne špatné. Jen to chce cit a hodně důvěry. A tu se učím dávat po malých dávkách, tak jako se učí člověk jezdit na kole bez rukou – s trochou strachu, ale odhodlaně.
Dnes už o jeho práci vím všechno. Nechodím na každou výstavu, ale někdy si sednu před jeho fotografie a nechám se unášet atmosférou, kterou vytvořil. A říkám si, že žít s člověkem, který tvoří, znamená žít s někým, kdo se občas musí schovat do vlastního světa, aby tam něco zrodil. Tajemství nemusí nutně zničit vztah. Někdy jen čeká, až dospějeme k odvaze jej unést.
