Článek
Vybrali jsme malé městečko na jihu, žádné přeplněné letovisko, spíš klid, italské jídlo, moře a dlouhé procházky podél pobřeží. Chtěla jsem vypnout hlavu, dobít baterky, být s ním. Jen my dva, daleko od každodenního kolotoče.
První dny byly skoro jako z katalogu. Ráno espresso na terase, pak pláž, lehký oběd a večer víno a výhled na moře. Všechno plynulo přirozeně. Smáli jsme se, povídali si, hráli si ve vlnách jako puberťáci. Vypadalo to, že i přítel je spokojený, i když sem tam byl trochu uzavřený. Občas koukal do mobilu, jindy se jen tak zvedl a šel se projít sám. Vnímala jsem to, ale neřešila. Říkala jsem si, že i on si musí trochu srovnat myšlenky. Každý máme své tiché chvíle.
A pak přišlo odpoledne, kdy jsem šla sama do kavárny naproti hotelu, protože on spal a já měla chuť na zmrzlinu a chvíli jen tak sedět. Seděla jsem u stolku, popíjela ledové cappuccino a dívala se na lidi. A právě v tu chvíli mě oslovil. Nejdřív jsem si myslela, že se ptá na cestu. Ital, přibližně v mém věku, v plátěné košili, s uvolněným úsměvem a zvláštním klidem v hlase. Vzal si židli a zeptal se, jestli si může přisednout. Než jsem stihla říct cokoliv, už seděl a začal mluvit. Italové mají dar konverzace. Nešlo o flirt v tom prvoplánovém smyslu. Bylo to milé, vkusné, uctivé. Chtěl vědět, odkud jsem, jak se mi líbí u nich v Itálii, co si myslím o gelatu, které právě jím.
Nevím, jak dlouho jsme tam seděli. Možná půl hodiny. Možná hodinu. Ale bylo to takové to příjemné plynutí času, kdy s někým mluvíte a cítíte, že je to v pořádku. Není to zrada vůči příteli, jen lidské setkání. Pak se zvedl, popřál mi hezký zbytek dovolené a odešel. Ani se nedotkl mé ruky. Jen lehce pokývl hlavou. Zůstala jsem sedět s úsměvem a takovým zvláštním pocitem – jakoby mi připomněl, že svět je větší, že život není jen o tom, co známe.
Když jsem se vrátila do hotelu, všechno se změnilo. Přítel byl jiný. Ztuhlý, odměřený, podezřívavý. Neptal se, kde jsem byla. Jen se na mě podíval a od té chvíle byl uzavřený jako trezor. Myslela jsem, že je to náhoda, ale další den to bylo horší. Mlčky seděl, neodpovídal mi, když jsem se snažila bavit. Když jsem ho chytla za ruku, stáhl ji. Jako bych udělala něco strašného. Nakonec jsem se ho zeptala přímo. „Co se děje?“
Jeho reakce mě překvapila. „Viděl jsem tě s tím chlapem. Smála ses. Seděli jste tam jako milenci.“ Nevěřícně jsem na něj zírala. „To byl cizí člověk, který si jen přisedl. Mluvili jsme. To je všechno.“ Ale jeho pohled byl tvrdý. „Víš, kolik žen začne takhle? Tohle není nevinnost. Tohle je první krok.“
Ta slova mě bolela. Zklamání, že mi nevěří. Že z jedné situace vytváří scénář plný domněnek. Ten večer jsme spolu nemluvili. Ani další ráno. Celý zbytek dovolené proběhl v tichu a napětí. Najednou jsem měla pocit, že místo dvou zamilovaných lidí jsme jen dvě tiché postavy, co dělají, že si užívají.
Po návratu domů jsme se snažili mluvit. Řekla jsem mu, jak jsem to vnímala já. Že to nebyl flirt, že mi byl ten člověk sympatický jako člověk, ale že v tom nebyla žádná chemie, žádný úmysl. Jen náhodné lidské setkání. Jenže on to nechtěl slyšet. Prý to není o tom, co jsem udělala, ale jak jsem se chovala. Prý se mi „moc líbil“, bylo to na mně vidět.
Začala jsem si klást otázky, jestli jsme si opravdu tak blízcí, když mě tak rychle soudil. Kde je důvěra? Kde je prostor pro vlastní myšlenky, vlastní chvíli? Vždyť přece nejsme povinni být neviditelní pro ostatní, když jsme ve vztahu. Nemůžeme předstírat, že se s nikým jiným nesetkáváme, že se nám nikdy nikdo nezdá sympatický. Lidé kolem nás existují. A některá setkání nás osloví, i když zůstanou naprosto nevinná.
S odstupem času cítím, že to setkání v kavárně nebylo vůbec o muži, který si ke mně přisedl. Ale o našem vztahu. O tom, že pod povrchem byla nedůvěra, která čekala na první záminku, aby se projevila. O tom, že přítel možná nechtěl vidět, že vztah není vězení, ale prostor. A že si musíme důvěřovat, jinak ztrácíme jeden druhého i sebe.
Jsme spolu dál. Ale něco se změnilo. Ať chceme, nebo ne, některé věci se už nedají úplně vrátit zpět. Důvěra, která jednou praskne, se slepuje těžko. A zároveň jsem poznala i sama sebe. Uvědomila jsem si, jak je důležité, aby mě partner viděl jako osobnost, která má právo na své emoce, na své myšlenky, na své krátké rozhovory s cizími lidmi. Bez podezírání. Bez trestu.
Ta italská kavárna ve mně zůstane. Ne kvůli muži, co si ke mně přisedl. Ale kvůli tomu, co mi ten okamžik ukázal. O světě. O druhých. A hlavně o mně samotné.
