Článek
Byl to obyčejný den, jeden z těch, kdy člověk vypne hlavu a jen tak se projde, aby si vyčistil myšlenky. Slunce se opíralo do sídlištních stromů, vzduch voněl po posekané trávě a já si říkala, že aspoň ten pes má radost. Měla jsem ho na samonavíjecím vodítku, aby si trochu zaběhal, když už musí být v tom městě pořád připoutaný. Takové malé potěšení, rutina, co přináší klid. Netušila jsem, že tahle klidná chvíle se brzy promění v jeden z nejpodivnějších zážitků, jaké jsem kdy měla.
Pes se zastavil u hustého křoví. Tahal, čenichal, vrtěl ocasem, jako by objevil poklad století. „No tak, pojď,“ vybízela jsem ho, ale ani se nehnul. Pořád se přetahoval s vodítkem a funěl, úplně zapomněl na svět kolem sebe. Už jsem se začínala zlobit – znáte to, když máte pocit, že se pes zbláznil kvůli něčemu, co ani nestojí za řeč. Jenže on neustoupil ani o centimetr. Něco ho tam drželo, něco nebo někdo…
Udělala jsem pár kroků blíž. Z dálky to vypadalo jako obyčejné keře, ale zblízka už to začínalo být podezřelé. Pes byl celý v transu, zrychleně dýchal, napjatý jako struna. Zatáhla jsem za vodítko – nic. Přidala jsem hlas, ten tón, který obvykle zabírá. Ani ťuk. Tak jsem si povzdechla, odhrnula větve a šla zjistit, co tam toho mého čtyřnohého detektiva tak zaměstnává.
A pak jsem to uviděla.
Na zemi, mezi listím a větvemi, dřepěl chlap. Kalhoty u kotníků, výraz naprosto vyděšený. Oči dokořán, jako by právě spatřil samotnou spravedlnost. Bylo jasné, že můj pes narušil… no, řekněme soukromý okamžik. V tu chvíli jsem ztuhla stejně jako on. Chvíli jsme na sebe jen tak civěli – já, pes a ten nebohý pán. Pak se ozvalo tiché: „No nazdar,“ prolétlo mi hlavou, a mně došlo, že jsem právě nechtěně svědkem scény, o kterou jsem opravdu nestála.
Následovala vteřina, kdy se všechno semlelo naráz. Pes se rozhodl, že tohle bude největší dobrodružství jeho života, a začal radostně štěkat, ocasem metl po trávě a vesele poskakoval kolem křoví. Já se snažila ho odtáhnout, omlouvat se, koktat, ale co můžete říct v takové situaci? „Promiňte, on jen čichá?“ – to fakt nezní jako omluva, když někdo klečí s kalhotami u kotníků.
Ten muž se mezitím snažil zachránit, co se dá. Něco nesrozumitelně zamumlal, přitáhl si kalhoty, zrudl až po uši a zmizel směrem k parkovišti. Mně trvalo ještě pár vteřin, než jsem se vůbec dokázala nadechnout. Pak to přišlo – ten výbuch smíchu, co se nedá zastavit. Smála jsem se nahlas, sama uprostřed parku, až se pes lekl a konečně se nechal odvést pryč.
Od té doby mám svého psa vždycky na krátkém vodítku. Město má svá pravidla, ale i svá překvapení. Nikdy nevíte, koho nebo co můžete potkat v křoví, kam byste se raději ani nedívali. A pokaždé, když jdeme kolem toho místa, pes tam zase natahuje čenich, jako by si chtěl ověřit, jestli ten zážitek nebyl jen sen.
Občas si říkám, že život se skládá právě z těchto drobných absurdních momentů, které by člověk nevymyslel, i kdyby chtěl. A že někdy prostě platí to nejjednodušší pravidlo světa: když musíš, tak musíš. Takže příště, až půjdete se psem na procházku, pamatujte: Pes má své plány a někdy jeho „musím“ nemá argumenty. A jestli narazíte na chlapa v křoví? No což, každý má občas své chvíle, který by nejradši neukázal.
