Článek
Když mě kolega poprosil o pomoc s projektem, bylo to v období, kdy se v práci všechno hroutilo pod tíhou termínů. Každý byl zavalený úkoly a atmosféra připomínala spíš dusno než týmové prostředí. On se ke mně naklonil a téměř šeptem požádal, jestli bych mu pomohla s částí analýzy, kterou nestíhal. Vypadal unaveně a ztraceně, jako by už nevěděl, kde začít. Bylo mi ho líto a řekla jsem si, že je to přece kolega, že se jednou ta pomoc možná vrátí. Tak jsem kývla. Nikdy by mě nenapadlo, že si tou jednou větou zadělávám na pocit zrady, který mě bude pronásledovat celé týdny.
Pustila jsem se do práce s vědomím, že jsem právě převzala kus odpovědnosti, kterou nikdo jiný nechce. Strávila jsem nad tím několik večerů, brala si úkoly domů, vypouštěla vlastní povinnosti, abych to zvládla. Kolega mi psal, že jsem skvělá, že bezemě by se projekt dávno sesypal. Věřila jsem tomu, protože jsem viděla, jak moc toho ještě zbývá. Když jsme odevzdali hotový dokument, měla jsem opravdovou radost. Ne pro sebe, ale že jsme to zvládli jako tým. Jenže ta radost měla krátké trvání.
Když se rozdávaly zásluhy
Přišel den prezentace. Seděla jsem v zasedačce a čekala, že společně vyzdvihneme, jak moc práce za tím vším stojí. Kolega se postavil k projektoru, sebejistý, usměvavý a uvolněný. Měla jsem pocit, že mluví o úplně jiném projektu. O takovém, který dělal někdo jiný. Nezmínil mě ani jednou. Mluvil o tom, jak dlouho na tom pracoval, jak hledal řešení, jak se ponořil do dat. Seděla jsem tam jako někdo neviditelný. Jako stín, který tam náhodou zavadil kabátem.
Když skončil, ozval se potlesk. Vedoucí byl nadšený a hned začal mluvit o odměnách, které si tenhle projekt zaslouží. Všichni se otáčeli směrem ke kolegovi, jako by byl jediný, kdo něco dokázal. Já tam seděla s pocitem, že se mi hrudník stahuje. Nebolelo to kvůli penězům, ale kvůli tomu, že jsem do toho dala tolik energie a času. A on se tvářil, jako bych u toho nikdy nebyla.
Ticho, které řeklo víc než slova
Po prezentaci jsem čekala, že za mnou přijde. Že se alespoň omluví, že řekne, že na mě zapomněl v tom stresu. Ale on jen prošel kolem mě s pokývnutím, jako bych byla kolegyně z vedlejšího týmu, kterou sotva zná. Jeho chování mě překvapilo víc než samotná prezentace. Jako by se rozhodl, že si celou zásluhu nechá pro sebe. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem se nechala přemluvit člověkem, kterého jsem vlastně ani neznala tak dobře, jak jsem si myslela.
Doma jsem nad tím přemýšlela ještě dlouho. Nešlo jen o ten projekt. Šlo o to, jak snadno se člověk může nechat zneužít jen proto, že se snaží být slušný a nápomocný. Uvědomila jsem si, že musím změnit přístup. Ne stát se tvrdší nebo chladnější, ale naučit se bránit svou práci a nenechat nikoho, aby ji vydával za svou.
Moje vlastní hranice
Když se později vedoucí zmínil o rozdělování odměn, poprvé v životě jsem se nadechla a řekla věci nahlas. Ne obviňování ani výčitky, jen jasná fakta. Že jsem na projektu odvedla svůj díl práce a že bych byla ráda, kdyby to bylo zohledněné. Nečekala jsem nic, vlastně jsem čekala, že mě odbyde. Ale neudělal to. Byl překvapený a řekl, že o tom vůbec nevěděl. A že příště, pokud se něco takového stane, musím za sebe mluvit hned.
Odcházela jsem s lehčím pocitem. Ne proto, že by se všechno vrátilo do rovnováhy, ale proto, že jsem stála sama za sebou. A to byla největší odměna. Naučila jsem se, že pomoc druhým je krásná věc, ale jen pokud je vzájemná a férová. A že svoje hranice člověk musí hlídat, jinak mu je někdo jiný snadno přepíše podle sebe.
