Článek
První týdny to vypadalo, že brigádnice přišla jen na výpomoc. Ostatně tak nám to bylo řečeno. Měla pomoct v období, kdy bylo nejvíc práce, a pak se zase vrátit zpátky ke škole nebo ke svému životu. Jenže jakmile se objevila, všechno se začalo měnit. Byla mladá, pohotová a působila, že nic není problém. Všichni si jí hned všimli. Smála se na správných místech a dokázala působit mile i v situacích, kdy já jsem už jen počítala minuty do konce směny. Nejdřív jsem si říkala, že je to fajn, že aspoň někdo přinese trochu svěžího vzduchu.
Jenže postupem času jsem si začala všímat věcí, které mi nedělaly dobře. Zatímco já jsem poctivě dodělávala každou část své práce, ona zvládla všechno za poloviční čas. Všichni ji chválili za rychlost, ale málokdo se zastavil, aby se podíval, jak její práce skutečně vypadá. Bylo to rychlé, líbivé, ale jen na oko. Věděla jsem, že až se něco pokazí, budu to já, kdo to musí dát do pořádku. Jenže to nikdo neviděl. A já postupně ztrácela půdu pod nohama.
Slova, která zabolela víc než kritika
Jednoho dne si mě kolegyně, která mě zaškolovala, odvedla stranou. Myslela jsem si, že mi chce něco poradit nebo mě upozornit na něco důležitého. Místo toho mi řekla, že bych si měla promyslet, co vlastně chci od života. Prý jsem poslední dobou pomalá, nejistá a nemůžu se divit, že mě brigádnice předběhla. Chvilku jsem se nezmohla na nic. V hlavě jsem měla jen ticho a prázdno. Já, která tu dělám roky. Já, která vždycky držela směny, když ostatní odmítali. Já, která opravovala chyby po druhých.
V tu chvíli jsem pochopila, že to není o brigádnici. Je to o tom, že jsem pro kolegyni najednou přestala být člověk, na kterého se může spolehnout. Jako by všechny ty roky najednou nic neznamenaly. Nebyla jsem rychlá. Nebyla jsem usměvavá. Nebyla jsem ta, která jde po povrchu. Byla jsem ta, která pracuje poctivě a ručí za svou práci. A to se zdálo být málo. Ta slova mě zabolela víc než kritika, protože nebyla pravda. Jen se ode mě čekalo, že budu jako někdo jiný.
Když poctivost prohraje nad efektem
Začala jsem si všímat, že brigádnice se sice všude mihne, ale spoustu věcí ve skutečnosti nedokončí. Nechává po sobě drobnosti, které nejsou vidět na první pohled, ale časem se projeví. Jenže když má člověk energii dvacetileté dívky, všechno vypadá jednodušeji. A všichni se nechali nachytat. Měli pocit, že je úžasná, že zvládá práci za dvě. Já jsem ale viděla, co nechává za sebou. Jenže jak to říct, aby to neznělo jako žárlivost.
Začala jsem si připadat jako někdo, kdo stojí stranou a snaží se vysvětlit něco, co nikdo slyšet nechce. Uvědomila jsem si, že poctivost není vidět tak rychle jako rychlost. A že dnešní svět víc oceňuje efekt než kvalitu. Bylo to hořké poznání. Zvlášť když se mě vedení začalo ptát, proč nestíhám tak jako ona.
Najít své místo znovu
Seděla jsem doma u stolu a přemýšlela, co vlastně od života chci. Ne kvůli kolegyni, ale kvůli sobě. Věděla jsem, že nechci být někým, kdo jen přebíhá a zakrývá chyby úsměvem. Věděla jsem, že si stojím za svou prací, i když není nejrychlejší. A hlavně jsem věděla, že nechci dál dokazovat lidem, kteří to nechtějí vidět.
Dnes už to vnímám jinak. Brigádnice možná stíhá všechno rychleji. Možná bude jednou moje nástupkyně. Ale já jsem si uvědomila, že moje hodnota není v tempu. Je v tom, jak práci dělám. A i když to občas nikdo nevidí, já to vidím každý den. A to je začátek toho, abych si našla cestu zpět k sobě.
