Článek
Když mi Petra položila na stůl malou dárkovou tašku, myslela jsem si, že si popletla datum. Usmála se tak zvláštně, až jsem se na chvíli zarazila. Bylo teprve začátkem měsíce a moje narozeniny měly přijít až za několik týdnů. Řekla jen, že mi to dává dopředu, protože jí to tak přišlo hezčí. Bylo to ale proneseno s podivnou lehkostí, která vůbec neodpovídala tomu, jak se obvykle chovala. Seděla jsem u stolu, držela tašku v ruce a přemýšlela, co tím sleduje. Jenže tehdy jsem ještě netušila, že tahle drobnost je jen začátek větší pravdy, před kterou se snažila skrýt sama sebe.
Otevřela jsem dárek hned. Uvnitř byla svíčka s jemnou vůní levandule a malý krásný zápisník s věnováním uvnitř. Petra totiž věděla, že miluji psaní a že večer často zapaluji svíčky, abych se uklidnila. Byla to přesně ta pozornost, kterou bych od ní nečekala. Vždycky byla spíš uzavřená a rezervovaná, občas mi připadalo, že mluví jen proto, že musí. A teď tu seděla přede mnou s dárkem, jako by mezi námi byla hluboká blízkost. Něco na tom nesedělo. A já jsem její nepatrné zaváhání zachytila ještě dřív, než si stačila uvědomit.
Nepříjemná intuice, která mě nutila pátrat
Odpoledne jsem se jí zeptala, jestli je všechno v pořádku. Jen mi kývla hlavou a rychle změnila téma, což mě jen utvrdilo v tom, že se něco děje. Kdykoli jsem se k ní naklonila, byla nervózní. Když jsem jí chtěla pomoct s úkoly, odmítala to. A když zazvonil telefon, odbíhala dál, než bylo nutné. Začínala jsem mít pocit, že přede mnou něco tají. Nikdy jsem nebyla zvědavá, ale tentokrát mě to strhávalo. Ne kvůli dárku, ale kvůli jejím očím, ve kterých se míchal strach s pokusem tvářit se normálně.
O pár dní později jsem zaslechla, jak mluví na chodbě s naším šéfem. Nechtěla jsem je odposlouchávat, jen jsem zrovna vcházela do kuchyňky. Zaslechla jsem ale slova, která mě doslova přimrazila k místu. Mluvila o výsledcích, o tom, že ještě nikomu nic neřekla, a že čeká na další vyšetření. Šéf ji uklidňoval a říkal, že se nemusí stresovat prací. Nebylo těžké si domyslet, že nejde o obyčejnou chřipku. Petra měla v hlase třes, který jsem u ní nikdy nezažila. A tehdy mi všechno zapadlo. Dárek nebyl omyl. Nebyl ani výrazem náklonnosti. Byl to strach, že se toho dne možná ani nedočká.
Pravda, které jsem se bála
Ten den jsem se na ni podívala jinak. Seděla naproti mně, snažila se tvářit, že pracuje, ale ruce se jí občas třásly a její pohled se párkrát zastavil, jako když se dívá do prázdna. Nevydržela jsem to a vzala ji na kafe. Chvíli předstírala, že jde o únavu, ale pak se rozplakala. Řekla mi, že čeká na výsledky biopsie, protože lékařům se nezdál jeden nález. Nechtěla, aby se to rozneslo po kanceláři. A dárek mi dala proto, že kdyby se to vyvíjelo špatně, nechtěla zmeškat moje narozeniny. Když mi to říkala, běhal mi mráz po zádech. Taková prostá věc, která najednou dostala úplně jiný význam.
Držela jsem její ruku a uvědomila si, že jsme možná byly kolegyně, ale nikdy jsme si nenašly cestu blíž. A teď, ve chvíli, kdy se jí svět otáčel vzhůru nohama, jsem u toho byla já. Ne proto, že by si mě vybrala, ale proto, že už neměla sílu to držet v sobě. Od toho dne jsme byly v kontaktu víc než kdy jindy. Jako by se mezi námi otevřel prostor, který tam předtím nebyl. A když pak přišly výsledky a ukázalo se, že nejde o nic vážného, měla jsem pocit, že jsme obe dvě něco pochopily. Někdy dárek nedostanete proto, že máte narozeniny brzy. Ale protože se někdo bojí, že jinou příležitost mít nebude.
