Článek
Když jsem ráno přišla do kanceláře, bylo všechno jako obvykle. Sedla jsem si k počítači, zapnula ho a v hlavě si projížděla úkoly, které mě čekají. Jenže ještě před prvním e mailem mi vyskočila zpráva od kolegyně, se kterou jsem se vždycky snažila vycházet co nejlépe. Včera jsme se při řešení úkolu neshodly a já jí večer napsala, že mě mrzí, že jsme se nedokázaly domluvit. Čekala jsem pár slov zpátky, že to pustíme z hlavy. Místo toho se mi otevřel dlouhý text, který mi vyrazil dech.
Byl to seznam výhrad. Vypisovala tam věci, které na mně prý už roky dráždí. Jednu po druhé. Každou větu jsem četla dvakrát, protože jsem nemohla uvěřit, že to píše žena, se kterou jsem sdílela tolik hodin v práci. Často jsme si pomáhaly, věnovaly si maličkosti, povzbuzovaly se v náročných termínech. A najednou jsem tam stála jako někdo, kdo údajně všechno dělá špatně.
Když místo dorozumění přijde soud
Psala, že jsem chaotická, že se prý na mě nedá spolehnout. Že mluvím příliš tiše a že ji unavuje, když se na něco ptám dvakrát. Přidala i to, že ji rozčiluje, když něco dělám po svém a ne podle jejích představ. Byla jsem v šoku, protože většinu z toho jsem nikdy neslyšela přímo od ní nebo někoho jiného. Vůbec jsem netušila, že to v ní tak dlouho zrálo. Člověk by řekl, že když někomu něco vadí, řekne to včas, ne až ve chvíli, kdy čeká omluvu. Ale ani ona sama není bez chyby a neříkám jí to. Beru to tak, že člověk musí být tolerantní, když chce s lidmi práci vycházet.
Seděla jsem v kanceláři, dívala se do monitoru a cítila, jak se mi stahuje žaludek. Nebolela mě ta slova, bolelo mě to ticho mezi námi. Ten okamžik, kdy si uvědomíte, že všechno, co jste doteď považovali za kolegiální vztah, byla jen tenká slupka. Přemýšlela jsem, jestli jsem to měla poznat dřív. Signály, chladnější tón, kratší odpovědi. Možná jsem je nechtěla vidět.
Vztah, který se rozpadl během jedné zprávy
Když jsem ji uviděla přicházet do kanceláře, nedokázala jsem se na ni ani podívat. Připadalo mi, jako by mě někdo přetvořil v cizího člověka. Nevěděla jsem, co mám říct. Ona prošla kolem bez jediného pohledu. Jako bychom spolu nepracovaly tři roky. Jako by žádné společné chvíle nikdy neexistovaly. To ticho pokračovalo celý den a brzy se stalo novou realitou.
Párkrát jsem přemýšlela, že za ní půjdu a zeptám se jí, proč to udělala. Jenže pokaždé, když jsem si její zprávu znovu přehrála v hlavě, ztratila jsem odvahu. Ne proto, že bych se bála konfliktu, ale proto, že už nebylo co zachraňovat. Ten seznam nebyl vypsaný v afektu. Byl promyšlený, pečlivý a napsaný tak, že bylo jasné, že ho má v sobě dávno.
Co člověk pochopí, když něco skončí
Po pár týdnech mlčení jsem si uvědomila, že je to vlastně dobře. Nemá smysl udržovat vztah, který stojí jen na slušnosti z povinnosti. Kolegyně sedí pořád u stolu naproti mně, ale už je to jen někdo, koho míjím. Ne proto, že bych jí to chtěla vracet. Ale proto, že některé věty se nedají vzít zpátky. Od toho dne jsme se přestaly bavit a já si uvědomila, že někdy je nejlepší obrana ticho. Mlčíme, a jde to i tak.
