Článek
Ne, že bychom byly nejlepší kamarádky, ale znaly jsme se dobře. Sdílely jsme obědové pauzy, drbaly nad kávou a občas si postěžovaly na chlapy. Prostě normální pracovní vztah. Jenže pak se jednoho dne všechno změnilo.
Seděla naproti mně v kuchyňce, míchala si čaj a najednou se úplně zničehonic rozpovídala. „Já už to dál nevydržím! Víš, co se mi stalo?“ Přikývla jsem, aniž bych měla tušení, co z ní vypadne. A pak to přišlo.
„Můj manžel mě podvádí,“ vyhrkla. „S nějakou jinou. Fakt nechápu, co na ní vidí. A to ještě ani netuší, že já už o tom vím.“
V tu chvíli mi ztuhla krev v žilách. Tohle nebylo dobré. Protože ta jiná… jsem byla já.
Podívala jsem se na ni a snažila se zachovat neutrální výraz. „A jsi si jistá?“ zeptala jsem se, i když jsem věděla, že odpověď je ano. Protože kdyby nebyla, neseděla by tu se mnou a nedělila se o svoje ponížení.
„Jasně! Vím to! Má nějakou ženskou, se kterou si pořád píše. Chodí za ní. A já ji jednou najdu, ať to stojí, co to stojí!“
V tu chvíli jsem nevěděla, jestli se mi chce víc smát, nebo utéct. Protože jestli se jí to podaří, tak nemusí hledat daleko. Sedí přímo naproti ní.
Jenže co jsem měla dělat? Přiznat se? To by byl konec. Pokračovat v téhle šarádě? Taky špatně. A tak jsem jen přikývla a pronesla to nejbezpečnější, co mě v tu chvíli napadlo: „To je hrozné.“
A ona se rozjela ještě víc. Začala mi popisovat všechny detaily. Jak si všimla, že se chová jinak. Jak si pořád bere telefon s sebou, i když dřív ležel celý večer na stole. Jak se vymlouvá na dlouhé porady. Jak chodí běhat, i když to nikdy nedělal. Jak jednou cítila jiný parfém na jeho košili. A já? Já tam jen seděla, poslouchala a v hlavě mi běželo jediné: Jak se z téhle situace dostanu?
Nakonec jsem řekla, že musím zpátky k práci. S úsměvem jsem jí popřála hodně štěstí a odešla jsem. Protože tohle bylo přesně to místo, kde jsem nechtěla být.
A víte, co je na tom nejhorší? Pořád mi píše a posílá mi zprávy o tom, jak ho chce chytit při činu. Jak ho jednoho dne sleduje. Jak si myslí, že už brzy zjistí, kdo je ta druhá.
A já? Já jen doufám, že ten den nikdy nepřijde. Protože až zjistí pravdu, nebude to pro nikoho hezké.
