Článek
Jako by výše výplaty byla něco, co se má troubit do světa. Jenže já jsem vždycky patřila k těm, kteří si tohle střeží jako největší tajemství – skoro stejně jako PIN ke kartě.
Pamatuju si, jak to chodilo před třiceti lety. Výplatní den býval skoro malým divadlem. V kanceláři se udělala fronta, všichni stáli v řadě jako na chlebíčky. Vedoucí měl na stole hromádku hnědých papírových sáčků. Sáhl dovnitř, vytáhl bankovky, spočítal je nahlas tak, aby všichni slyšeli, a pak je zas strčil zpátky. Částka zazněla jasně a zřetelně, jako by šlo o výsledky voleb. Následně sáček podal a už čekal na dalšího v řadě.
Bylo to ponižující. Ne proto, že bych se za svou mzdu styděla, ale proto, že jsem ji nikdy nechtěla sdílet se světem. Neměla jsem chuť poslouchat povzdechy kolegy, že má méně než já, ani ironické úšklebky, že mám víc než někdo jiný. Nechtěla jsem se stát obětí srovnávání, závisti ani hloupých poznámek. Jenže tak to tehdy bylo. Když jste odcházeli se sáčkem, už jste věděli, kolik bere vaše kolegyně z účtárny i vrátný u dveří. A oni věděli, kolik berete vy.
Dnes se nad tím až usmívám, ale tehdy jsem se cítila frustrovaně. Nejhorší byla ta trapná chvíle, kdy po mně zírali kolegové, jestli se náhodou nezačervenám. Jako by částka, která mi byla přidělena, definovala, kdo jsem. A možná i proto jsem začala nenávidět tu věčnou otázku „kolik bereš?“. Vždycky jsem měla chuť odpovědět něco absurdního – třeba že dostávám v naturáliích pět kilo brambor a dvě slepice – jen abych tu zvědavost zabila vtipem.
Pak ale přišel zlom. Najednou se rozšířil systém posílání výplaty na účet. Pamatuju si, na ten den, jak skoro slavnostně jsem v účtárně vyřídila pokyn s číslem účtu, kam mi budou chodit peníze. Najednou zmizely fronty, sáčky, nahlas čtené částky a pohledy plné závisti. Místo toho tichý píp v mobilu a diskrétní informace v internetovém bankovnictví. Pro mě to byla malá revoluce. Úleva, kterou jsem uvítala s otevřenou náručí.
Jenže česká povaha je nevyzpytatelná. A tak se i dnes, po tolika letech, občas někdo neomaleně zeptá: „A kolik bereš?“ Připadá mi, že se ta otázka u nás dědí z generace na generaci. Jako by to byla společenská nutnost, něco jako počasí nebo hokej. A já pořád kroutím hlavou a přemýšlím, jestli bych neměla vytáhnout ten starý fór s bramborami a slepicemi.
Možná to není jen český nešvar, ale my v tom máme zvláštní talent. Srovnáváme, závidíme, počítáme, i když nám do toho vlastně nic není. A přitom je výplata stejně intimní věc jako rodinné fotografie v šuplíku. Když se na to někdo zeptá, mám pocit, že mi vleze až do peněženky. Dnes už se nad tím ale spíš bavím. Protože jestli mě ty výplatní sáčky něco naučily, tak to, že tajemství má svoji hodnotu. A že mlčet může být mnohem elegantnější než se nechat vtáhnout do hry čísel, závisti a malicherností.
A tak když se mě příště někdo zeptá „kolik bereš“, možná už jen pokrčím rameny a s úsměvem odpovím, že dost na to, abych měla klid. A přesně ten klid, který mi kdysi přinesly první výplaty na účet, je pro mě tou největší hodnotou.
